Archiv rubriky: Psaně

Vítej zpět

Já Tě znám
však nejsi cizí
jenom náš vztah nějak mizí.
Měsíc jsme se neviděly.
Dospěly jsme? Zapomněly?

Jak se mám?
No vlastně skvěle,
škola mi jde,
vztahy taky…
A ty? Mlčíš.
Ach, já zapomněla,
že nemluvíš
o životě,
který nemáš,
jak bys měla?

Půjčím Ti svůj,
nejsem tak sobecká.

Temné šaty, temný pohled,
temné kruhy pod očima,
a kontrastní na vodítku
bílé štěně jménem Zima,
dnes zrovna kouše, neštěká.

Pojď dál.
A ač tvé dotyky pálí,
už ke mně patříš
už jsi já.
A přes tu bolest
s trochou lásky
mi do svých sukní
halíš svět.
A já jen šeptám:
Vítej zpět.

Google

Ví.
Když se ho zeptáš, odpoví.
Hledá.
Já, když si myslím, že mě nikdo nevidí,
zadávám svou duši do lidí.
Hledám.
Hledím do tmy.
A než napočítám do tří,
hlavou mi probleskne jediná věta,
že on mi tak trochu patří,
že jsem nejbohatším člověkem světa.

 

Občas bych to chápu/nechápu taky potřebovala. Třeba tady by mě to fakt zajímalo.

Konečně zase schopná mít ráno na sedmou zajímavý myšlenky. A odpoledne si psát jen tak v parku na lavičce.