Archiv rubriky: Starodávné rubriky

Kytka

Kamarádím se s divnejma lidma. Obvykle s divnejma podobným způsobem, jako jsem já, ale pouštím si k tělu i ještě jinak, možná víc než já, divný lidi, se kterými se ti normální nechcou bavit. Ale to je jedno.

Séva: Mata mi chytila takovou divnou plisen.. A bojim se, ze ji chyti I medunka… Ale postrikal jsem to vyluhem z tabaku, tak uvidim…

Já: tatínek se vrátil z Itálie, všechny rostliny u nás doma už se konečně zase mají dobře :D

S: Se o ne starej… :-)

J: Nemám to zautomatizovaný :-(

S: Nemusis… musis byt jen starostliva.. ber to jako trenovani na mimino

J: Ale mimino na sebe občas upozorňuje, narozdíl od kytky :D

S: A pokud ti ta kytka chcipne, tak decko radeji nechtrj :D

J: A děcko by bylo moje, ty kytky jsou taťkovy a když on tu je, tak kdybychom je zalívali oba, tak by jim to asi úplně neprospělo

S: Tak si kup svoji ;-) Ale fakt, vys jak je to super pocit, kdyz vidis, jak se te kytce dari, a to diky tobe?

J: já si radši pěstuju třeba oddílový děti :-)

S: Nanic.. kupsi kytku…

S: Nebo jsem to vymyslel.. dam ti kytku, lterou mam na pokoji.. tam nemas co skazit, parkrat tyden nedostala vodu kdyz jsem nebyl na intru… Se mi o ni o prazdninach postaras… Pak si ji klidne vezmu spet…

J: Jako můžeš, ale nevím, čeho tím chceš dosáhnout :D

S: Taky nevim :D

S: Premluvit te, ze kytky jsou fajn, mozna?

J: Nevim…

J: ale obávám se, že už se do prázdnin neuvidíme, pro vysvědčení si nejdu :-(

S: Omg.Proc?

J: CEOI

S: Kde presne bydlis?

J: na Fitliově 26

S: Jak se tam dostanu? ;-)

J: šalinou :D

J: alee nevím, kdy budu doma, možná si ji můžu někde někdy vyzvednout :D

S: Muzes prijet na intr…

J: kdy? :D

S: Ted? :D Ale nevim, jestli te pusti dovnitr….. Leda pred intrem… Nebo zitra kolem 8 rano…

J: když budu za půl hodiny u vás před intrem, doneseš mi kytku? nebo jak si to představuješ? akorát teď už nejezdí šaliny, co? :-(

J: rozjezd jel před minutou a jede za hodinu, na to ti seru

J: leda že bych jela na kole. Ale to s kytkou moc nejde

S: :´( A co rano?

J: vstávat? :-(

S: *fotka kytky*

S: No co?

J: fešanda

S: Jako slo by to o pul devate na zastavce xx.. nebo kolem 2 zajedu k vam :-)

J: jako fakt se mi ten nápad líbí… ale nevím, jak se o ni mám starat, když skoro nebudu o prázdninách doma :D

S: Si hold nejak musis zaridit.. nicmene je odolna…

S: Jelikoz doted prezila :D

S: Tak ji budes vozit vsudr sebou :D

J: na kole k moři, ajo ajo :D

S: Nemas nosic?

S: Jdu spat.. popremyslej, jestli tu kytku chces. Ahoj

J: Tak jo.

J: Přijdu si pro ni o půl deváté na zastávku xx. A budu ji celý prázdniny fotit.P1040388

Staré rány

Tolik bych chtěla být v pohodě, dopsat článek o Slovensku, dělat užitečný věci a tak dále…

A přece jako by se od minulého článku nic nezměnilo.

A přece náhlé emoce zastiňují všecko.

Pálí mě hodně staré rány. Pálí mě číst si tu slavnou komentářovou konverzaci z doby, kterou jsem tenkrát, nějaký čas po tom a snad pořád ještě považovala za jednu z nejlepších v mém životě. Pálí mě, kdo všechno v ní tenkrát byl a teď se tváří o tolik jinak. Chybí mi lajky a komentáře, které se smazaly s profily autorů. Je mi zle z přímo mířených urážek, které jsem tehdy měla natrénováno ignorovat. Jsem jako svoje vlastní matka a někdo mi ohrožuje moje dítě. Jen časem nejde cestovat a já se nemůžu zachránit. A je mi úplně jedno, že jsem to tenkrát zcela zřejmě zvládla sama, nebo se to možná zvládlo samo, je mi jedno, že mi to nevadilo a ještě jsem si tu pozornost užívala. Tohle se nemá dít. Nebo nemělo.

Možná se tím se mnou něco stalo.

Co se potom dělo v době, kdy jsem šťastná nebyla?

Proč mi nikdo neřekl, co dělám špatně?

A co to ve skutečnosti bylo?

Vždyť jsem dopadla dobře a tímhle si prošel každej druhej.

„Brečíš tu nad tři roky zkaženým rozlitým mlíkem.“

E. a Modrásek mě teď definitivně přesvědčili k návratu, aniž bych tušila, co přesně všechno to pro mě znamená, být sama sebou a dávat to za každou cenu najevo. (Asi díky. Překvapili jste.) Přestože teď už je to pro změnu jedno úplně všem kromě mě.

Nejsem o moc víc v centru kolektivu, než jsem bývala. Jen už se nestraní společnost mě, ale já jí.

Nejsem fanouškem společnosti.
Možná jsem si nechala ublížit.
Nebo bych si ty strupy neměla rozrejpávat.

Budu jako dřív, jen si budu měnit spod…
Ale já si přece měním spodní prádlo!
Od malička! Každej den, kurva!

Za moje pohorky

I když nechci umřít, vím, že jednou umřít musím, a tak přemýšlím nad tím, jak by se mi to líbilo. Tak třeba kdyby do nás včera na Kriváňu udeřil blesk, tak by to sice bylo dost blbý, ale umřela bych šťastná, vprostřed dobrodružství a nebyla bych v tom sama. A o moc lepší už smrt být nemůže.

Myslím, že ideální smrt pro pár pohorek není o moc jiná. Ale začněme od začátku.

Poslední fotka na nádraží v Bratislavě.

V létě 2011, pokud to náhodou nebylo léto 2010, jsem přijela do Jeseníků a překvapeně zjistila, že mám s sebou pouze jednu svoji starou levnou nenáviděnou pohorku. Ale pohorky v horách člověk potřebuje, takže mi nezbylo, než si koupit ty snad jediné boty mojí velikosti, které měli v Helia sportu v Koutch nad Desnou. Ale nějak se stalo, že z nich brzo byly snad moje nejmilejší boty vůbec.

Myslím, že toho zažily dost. Často jsem je někam brala jako jediné, preferovala jsem je před všemi nižšími a měkčími botami, mimo jiné jsem v nich jednou vyhrála orienťák. Byly na skvělých výletech.

Dneska dopoledne, když se z nich během čekání na autobus odloupala celá hrozivá vrstva bahna, překvapeně jsem zjistila, že v obou z nich zeje na boku díra. Ne, že by si stěžovaly. Ne, že by se v tom dešti dalo poznat, která voda prosakuje šněrováním a která jinudy. Ne, že by se mi šlo špatně. Jen už je prostě po nich. Rozpadly se během výstupu na Malý Kriváň, zažily všechna dobrodružství, která snad brzo popíšu pořádně, vydržely mě neznervóznit až do konce túry a skonaly jedna vedle druhé.

A tak si to pohorky vždycky přejí. Určitě.

Prostě nemůžeš

Na rozdíl od zbytku dneška dost nové na to, abych to ještě dodala:

Prostě mi nemůžeš brát víru, víru v to, že jde všechno popsat, protože přesně to je můj ideál, tak vzdálený, že ho nikdy nedosáhnu, a nemůžu být zklamaná, že ho nedosáhnu, ale přesto tam je, za tím vším pozemským.

Prostě mi nemůžeš brát pozorování a jeho výstupy, nemůžeš říct, že moje práce nemá smysl, jen protože nikdy nedosáhnu ideálního výsledku.

Prostě nemůžeš tvrdit, že primitivní stupnice je horší než žádná.

Prostě nemůžeš tvrdit, že jsem Schrödingerova kočka, když o sobě vím tolik věcí.

Prostě je lidskou přirozeností snažit se najít svoje místo, takovým způsobem, jakým to daný člověk dokáže.

A co když to tak chci?

//Napsáno ve středu 11. 3. 2015 odpoledne v kavárně Tři ocásci. Jen na základě dnešního rozhovoru nakonec zveřejňuju, i když tomu něco chybí. Ale tak: Zobecněná myšlenka: Být jiný než ostatní neznamená být lepší. Ještě zobecněnější myšlenka: Být nějaký neznamená být lepší. Konec mouder.

Nechci reagovat na nic konkrétního. Tenhle článek chci napsat už pěkně dlouho, a to tak, aby na nic konkrétního nereagoval. Takže pro začátek ignorujme fakt, že se mě včera někdo zeptal na mé plány do budoucnosti.

Jde o to, že čas od času někdo napíše článek. Pokaždé ten samý článek. Pokaždé ho napíše někdo jiný, ale jsou to obvykle lidé, které za normálních okolností fakt uznávám. Ať už je znám naživo nebo ne, je to ten můj typ lidí. A pokaždé je mi z toho trošku… Divně? Smutno? Nejisto?

Poselství těch výplodů je jednoduché. Myslete jinak. Nebojte se. Pojměte svůj život jinak, než se od vás očekává. To je všechno moc pěkné. Ráda myslím jinak. Ráda se nebojím myslet jinak. Ráda dělám zvláštní věci. Ale taky si ráda užívám úplně normální věci, které jsou prostě hezké a nechci je zahodit.

Abych se dostala k věci: Myslím si, že ideál toho, jak můj život může dopadnout, je přesně to, co se ode mě očekává od chvíle, kdy jsem se narodila. Nic víc, nic míň. Od malička (když ne od narození, tak třeba od školky) se tak nějak očekávalo, že budu chodit na školu, kam teď chodím a kde jsem opravdu šťastná, že snad budu chytrá, že budu vystupovat z davu. Geny? Výchova? Já nevím, ale cítím se na svém místě přesně tam, kde se čeká, že budu. Toužím žít stejný život, jako moji rodiče, protože se mi líbí. Protože jsem jejich šťastné dítě a tak vůbec.

Nějak nechci víc. Nechci se stěhovat nikam pryč, nechci vytvořit žádné světové dobro, nezapomenutelné dílo ani nic takového. Chci prostě jen žít. Tím opovrhovaným způsobem, narodit se, postupně vystudovat všechny stupně škol, mít rodinu, najít si práci, v kanceláři, tvořit nějaký produkt, dostat za to zaplaceno. Mít vnoučata, jít do důchodu, umřít. Každou z těchto fází si dostatečně užít se vším, co k ní patří. K tomu být na střední patří všechno to, co teď dělám. Nemyslím, že by to byly úplně normální věci, ale zároveň žádnou z nich nevybočuju z toho základního konceptu. To je můj cíl. To je můj sen. A je něčím horší, než nějaký jiný?

Jen se po přečtení toho typu článků vždycky cítím hloupě.

Vítej zpět

Já Tě znám
však nejsi cizí
jenom náš vztah nějak mizí.
Měsíc jsme se neviděly.
Dospěly jsme? Zapomněly?

Jak se mám?
No vlastně skvěle,
škola mi jde,
vztahy taky…
A ty? Mlčíš.
Ach, já zapomněla,
že nemluvíš
o životě,
který nemáš,
jak bys měla?

Půjčím Ti svůj,
nejsem tak sobecká.

Temné šaty, temný pohled,
temné kruhy pod očima,
a kontrastní na vodítku
bílé štěně jménem Zima,
dnes zrovna kouše, neštěká.

Pojď dál.
A ač tvé dotyky pálí,
už ke mně patříš
už jsi já.
A přes tu bolest
s trochou lásky
mi do svých sukní
halíš svět.
A já jen šeptám:
Vítej zpět.

Postel

Chtěla bych postel.
Tak akorát velkou, tak akorát tvrdou, s čistým povlečením.
Chtěla bych postel, která by nebyla na žádném konkrétním místě, jen by byla vždycky po ruce.
Byla by pryč od všech dalších lidí a věcí, od okolností, od času.
Stála by tam úplně bez všeho, jen ta postel.

Dnes bych Tě ní uložila.
Přikryla Tě dekou, přesně jako fotky hudebníků v bookletu toho alba Sta zvířat.
A řekla Ti ať spíš.

Sama bych si lehla vedle.
A hned nespala, jen se dívala.
Usmívala se.
A už se dnes nenechala strhnout pod žádné další auto.
A pořád nechápala, za co ses omlouval.
Než bych šla spát.

Tak to mám.

Můžu?

Můžu splývat natolik, že ztratím obrys sama sebe?

Můžu se pak nedokázat najít?

Můžu lítat nahoru a dolů podle toho, jak se zachce tomu něčemu, co jsem stále nenašla?

Může mě přestat bavit snaha dělat dobré věci?

Můžu ve vteřině ztratit schopnost být oporou svého vesmíru?

Můžu nemít potřebu spánku?

Můžou nebýt?

Proč bychom mohli být ve škole formálně oblečeni

  1. Protože jdeme na promoci ‒ 37
  2. Protože je Petr zkoušen z fyziky ‒ Petr
  3. Protože jsme měli první sex ‒ Viktor Ježek
  4. Protože jdeme na pohřeb ‒ Viktor Ježek po té, co jsme mu řekli, že mu jdeme oznámit smutnou zprávu. (Že Holy nemůže do Jedovnic)
  5. Protože jdeme na svatbu ‒ Marek Blaha
    Š:„Na naši“
    P:„A já jim jdu za svědka.“
  6. Protože chceme, aby nám rovnou dali titul na ESF MU ‒ Náš konzultant matematik v soutěži Bohatství země.
  7. Protože nemáme čas se převlíct před tanečníma ‒ krutá realita