Archiv rubriky: Cesty

Erasmus dny 465-470: Výlet zpět

Hned po HackUPC 2022 jsme se rozhodli, že se o rok později na tutéž akci chceme vrátit, děj se co děj. Nevím, nakolik nám někdo tehdy fakt věřil, že se to stane, ale já s tím docela počítala. Jednak kvůli tomu, jak jsme loni vymňoukli domluvu a potřebovala jsem to napravit, druhak proto, že odjet a už se nikdy nevrátit znělo tak strašně fatálně, že to rozhodně nemohla být pravda. A hackaton, tři dny jídla a ubytování zdarma a ještě příspěvek na letenky, to se sakra neodmítá.

Takový nostalgický místo na pláži, kde jsme v den 145 ve čtyři ráno řešili čínskou poezii a evropské vztahy.

V červnu jsem odjížděla s tím, že se nejspíš vrátím i dřív. Nestalo se, ale tohle datum byla záloha, která prostě platila. Vrátit jsem se potřebovala. Ale zároveň ta představa zněla dost děsivě. Co když to vůbec nebude takový, jako si to celý rok pěstuju ve svojí mysli? Co když si všechno pamatuju úplně blbě? Co když nás Rob nebude chtít vidět? Co když Summer už nebude v Barceloně/ve Španělsku/v Evropě? Ale nezbývalo, než to zkusit. S pomocí ChatGPT navázat vhodné mezilidské interakce, přihlásit se, koupit letenky a doufat, že to bude dobrý, a ideálně že mě to i vyléčí z nekonečného stesku.

Čtěte více

Tenerife

Tento článek je nesnesitelně dlouhý. Problém je asi v tom, že když jsem někde sama, produkuju hrozné množství interního monologu, který pak neumím zkracovat. Ale moji internetoví fanoušci (čtěte moje babička a Rob) už to po mě chtějí pěknou řádku týdnů, tak už to asi musím vypustit a neřešit to.

V pondělí 6. 3. jsem přijala nabídku svojí první plnoúvazkové práce, nástup o dva týdny později. A to znamenalo jediné. Poslední dva týdny, kdy mám víc času než peněz, a dva týdny, po kterých mi začíná úplně nová životní etapa, na kterou bych měla být nějakým způsobem připravená.

Bylo tak nějak jasné, že se ty dva týdny nevydržím válet doma. Ten první ještě mám nějaké závazky, ale v tom druhém musím provést něco pořádného. A tak jsem začala, docela na poslední chvíli, hledat letenky někam a promýšlet, co by se dalo. Nabízelo se navštívit Š. v Norsku, ale při té představě jsem si uvědomila, že se mi vůbec nechce nikam, kde je zima. Další aspekt byl, že jedu sama, protože moji kamarádi musí do školy (a protože vlastně docela dost chci jet sama), čímž se mi vyškrtaly všechny příliš exotické destinace, kam bych se bála (a moji blízcí ještě víc), a taky všechno, co příliš zavání městskou turistikou, protože přitom bych se užrala nudou. A pak už mi toho v tom vyhledávání From Brno +250 km to Anywhere vlastně nezbylo tolik. A Kanáry to vyhrávaly docela na plné čáře.

Čtěte více

Vlaková kancelář

Pořád bojuju se svojí post-erasmovou zatrpklostí. Můj každodenní život, sestávající z psaní diplomky, občasného nervování z toho, že mám kromě psaní dělat ještě něco, a strachu z toho, že to nebude lepší, mě nudí a štve. Vede to k tomu, že se občas propadnu do většího smutku než normálně a občas se nadchnu do nějaké šílené, impulzivní myšlenky, od které si slibuju, že mě z toho vytrhne. Ty myšlenky jsou zpravidla buď pitomé, nebo úplně pitomé. Ale tenhle článek je o jedné, která pitomá nebyla.

Před několika týdny jsem šla se širší rodinou na výlet na rozhlednu do Soběšic, a překvapeně jsem zjistila, že nejrychlejší cesta na místo srazu z mého aktuálního bydliště zahrnuje dvě zastávky jízdy vlakem. Tahle krátká projížďka mi tehdy docela zlepšila den. Ale hlavně jsem při ní dostala nápad. Když mi desetiminutová jízda vlakem dokáže zlepšit den, celodenní jízda vlakem by mi mohla zlepšit život.

Čtěte více

Erasmový kník: Post-Erasmus syndrom

Tenhle jev prý existuje. A asi je to úplně poslední věc, o které je záhodno tady hovořit. Prostě když se vrátíte do svýho normálního života, stýská se vám a může vám být psychicky dost naprd.

Brno z autobusu při příjezdu

U mě to nejspíš, po třech měsících, furt ještě dost trvá. Tak nevím, jak o tom dokážu psát s odstupem, uvidíme. Možná to bude spíš emoční výlevka.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Život mimo domov

Tohle je zrcadlový článek k Barceloně. Po delší době. Už budu fakt končit.

Od narození s naprosto zanedbatelnými přestávkami žiju ve stejné brněnské městské části. Mám svoje věci, svoje místa, svoje lidi a svoje aktivity.

Jak moc bolestivé bude to všechno na půl roku opustit, mi předem nebylo vůbec jasné. Neměla jsem z toho nějaký velký strach, ale zároveň jsem si říkala, že pro nás, co jsme celý život nevytáhli paty z domu, může absence našeho místa větším zážitkem, než místo nové.

Výstup zní: Absence našeho místa mě bavila. Možná víc, než místo nové.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Barcelona

Ano, stýská se mi.

Jednou z kvalit města, které nejsou zmíněny přímo v článku, je, že má na jedné straně úžasný netriviální horizont. Vysvětlit to neumím, ale asi je to pro mě nějakým způsobem důležitý.

Ze života ve městě o této velikosti jsem měla před odjezdem dost respekt. O to větší, že jsme bydleli v podstatě úplně v turistickém centru. Je to něco, co jsem do té doby nezažila, panelák na okraji Brna je prostě něco jinýho.

Do čeho jdu jsem trochu tušila ze své rychlé punkové návštěvy před 6 lety. Jenže ta byla rychlá a punková a pocit z ní byl sice asi dost pozitivní, ale prostě letmý.

Když jsme dojeli, všechno mi přišlo neskutečně dobrý, hezký a zajímavý. Ono totiž je.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Noví lidi

Ano, články ještě budou! Teď tak trochu po dvojicích, protože tu mám dvě dvojice témat, co spolu zásadně souvisí, ale přitom nejsou totéž. Takže tohle a Erasmus v páru jsem psala v podstatě souběžně.

Spousta lidí, kteří přesvědčují ostatní, že by měli jet na Erasmus, říká, že nejlepší na tom je, že navážete spoustu kontaktů se spoustou lidí ze všech koutů světa. Mně se toto vyjádření trochu nezdálo. Pro někoho to určitě platí, ale sakra, Erasmus trvá jeden semestr, v mém případě 5 měsíců. Když se podívám na všechna svá česká přátelství, vybudovat je na nějakou rozumnou úroveň zpravidla trvalo roky intenzivního kontaktu, typicky ve škole nebo tak. V jejich udržování poté, co tento pravidelný kontakt přestal, jsem úplně marná. Navázání nějakých kamarádství bude buď brutální vykročení z komfortní zóny, nebo to prostě nebude. A navíc jedu s Petrem, takže budu k nějakým interakcím nucena ještě míň, než kdybych tam byla sama. 

Pár dní před odjezdem (ve směru tam) jsem potkala v šalině D. Bavili jsme se o jejich Erasmu, o našem Erasmu, a přestože si celý zážitek pochvaloval, když jsem se mu svěřila se svojí sociální obavou, říkal, že oni tenhle aspekt moc nezvládli. Tak možná se to navázání skvělých kontaktů nepovede každému, jen ti introverti nejsou slyšet. A proto jsem tu já, introvert, co o svojí snaze a kontaktech píše.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Co jsem měla s sebou

Takový lehčí článek, protože ty osobnější mám rozepsané už týdny a nějak se mi nedaří je dopsat. Původně jsem ho chtěla napsat už při odjezdu tam, ale nějak na to nebyl čas a vlastně to asi i dává větší smysl teď, když vím, jak se mi to všechno osvědčilo.

Balicí chaos. Proč jsou na této hromadě i věci, které jsem s sebou neměla, nemám tušení.

Na Erasmus jsem odjížděla s jednou krosnou o objemu 65 litrů vážící tak 20 kg, na které jsem měla z venku připnuté prázdné příruční zavazadlo do letadla. Přijde mi dost hustý, že je to vlastně míň věcí, než si běžně beru na čtrnáctidenní tábor, kde obvykle mívám docela nacpaný i ten příruční batůžek na cestu, a už s tímto majetkem půl roku spokojeně žiju. Nutno teda říct, že byl únor, na sobě jsem měla všechno objemnější oblečení, a že jsem jela na jih, takže toho oblečení nebylo potřeba až tolik. Cestou zpět jsem měla oba batůžky naplněné, asi hlavně proto, že bylo léto a nechtělo se mi jet v pohorkách.

Tak jdu nasdílet svůj seznam i s tím, co mi nakonec chybělo a třeba to někdy někdo ocení při svém vlastním balení podobně, jako jsem si já před balením přečetla seznam Domči. Omlouvám se, že ty fotky nejsou až tak estetický a všechno je na nich zmačkaný, asi prostě nějsem influencer.

Čtěte více