Prý píšu málo hezkých, optimistických a srozumitelných článků. Tak dobře.

Když my bylo šest, rok jsme žili s rodinou v Portugalsku. Rok je málo na to, aby se člověk naučil plynně mluvit, chápat a patřit, ale moc na to, aby od tam člověk odjel nepoznamenán, zvlášť když to v té době byla sedmina vašeho života. Takže Portugalsko mám prostě ráda, přestože si ho napamatuju dost na to, abych si tím mohla být jistá.

Před pár lety jsem si říkala, že by bylo zajímavé najít svoje tehdejší spolužáky ze školky, ale skončila jsem na tom, že znám jen jejich křestní jména a v jednom případě výslovnost příjmení. Takže celkem na nic.

Ale včera jsem se vrátila ze svatby a na facebooku na mě čekala žádost o přátelství. Kupodivu to nebyl žádný z hostů, se kterými jsem se ten večer bavila, ale osoba jménem Raquel D. S., se kterou sice nemám žádné společné přátele, ale zato chodila do Escola Secundária Padre António Vieira a zmocnilo se mě podezření. A fakt, dlouhá anglická zpráva o tom, jak se s dalšími našimi spolužačkami trojčaty rozhodly, že najdou celou naši třídu a že já jsem byla fakt oříšek.

A tak jsem dojatá a vzrušená a mám kamarády a zase tam jendou fakt hodně chcu zpátky. Vidina erasmu na univerzitě, ke které ta školka patřila a kde teď ty holky studujou je prostě úžasná.