Poslední týdny těhotenství mě fakt nebavily. Bylo vedro. Všechno mě vyčerpávalo. Nejradši bych ještě vypadla z Brna, ale to se zdálo jako nebezpečný nápad, protože kdo ví kdy co přijde. Ale přitom se nic nedělo, začínalo to být pořád stejný. A taky pořád stejně vyčerpávající.

Poslední kontrola na gynekologii dva týdny před termínem mi náladu nespravila a jen potvrdila, že se nic neděje a od předchozího týdne se v mém těle nezměnilo zhola nic. Ne, že bych už úplně plánovala rodit, ale přece jenom, nějak by se to vyvíjet mělo. Přenášet nechci, uměle vyvolávat nechci, rodit o moc větší dítě než ty tři kila co mi naměřili na posledním ultrazvuku taky nechci. A tak jsem tak napůl žertem prohlásila, že ji musím vyklepat, přepla jsem se do nového stavu mysli, párkrát jsem ušla pár metrů jednou nohou na obrubníku a měla jsem sex. Těžko říct, co z toho zafungovalo, ale následujícího dne jsem ve sprše překvapeně našla hlenovou zátku. Okamžitě jsem začala hledat, co tento jev říká o tom, kdy začnu rodit. Výsledek byl, že zhruba někdy v intervalu zhruba za tři hodiny až zhruba za tři týdny, ale nejspíš vlastně asi zhruba za tři dny. Výborně. To bylo ve čtvrtek a za tři hodiny se žádný porod nerozběhl.

V pátek jsme šli na neplánovaně vyčerpávající procházku v největším vedru na přehradu. V sobotu jsme konečně po asi týdnu plánování této akce vzali auto a jeli na zkušební jízdu do Bohunic, protože normálně neřídíme a kdoví, jaké to bude naostro. Petr prohlásil, že bychom to mohli dát v neděli radši ještě jednou, ať si to zapamatuje. Poté jsme se podívali na dva díly Sherlocka a já pozdě večer konečně zaklikla Going na facebookové události grilovačky, na kterou jsme byli pozvaní v neděli odpoledne, protože do té doby jsem si netroufala hádat, co se ještě semele. A šli jsme spát.

Ve dvě ráno mě probudil pocit, že potřebuju na velkou. Bylo to nečekané, protože předchozích pár nocí jsem se se železnou pravidelností budila vždycky přesně ve čtyři, ale tak budiž. Ale nic z toho nebylo. Vrátila jsem se do postele, a za deset minut zase, divnej bolestivej pocit dole v zádech, který po minutě přestal. Když další přišel zase po deseti minutách, začalo mi docházet, že se asi něco děje. Googlím, jestli můžou být kontrakce bolest zad: asi jo. Stahuju nějakou aplikaci na jejich trackování a čtu si na webu porodnice, jak teda vlastně poznám, že mám jet, protože jsem to sice během těhotenství četla tak dvacetkrát, ale stejně si to teď nepamatuju. Ještě si jich pár změřím a když Petr chvíli vypadá, že možná nespí úplně tvrdě, hlásím, že se něco děje.

Do stavu, který porodnice i aplikace popisují jako vhodný čas na to vyrazit, tedy pravidelné kontrakce po zhruba pěti minutách, jsem se dostala kolem sedmé nebo osmé ráno. Problém je, že se mi tam strašně nechce, od těch dvou ráno už jsem neusnula a mnohem víc toužím po spánku než po podávání porodního výkonu. Vyvalím se do vany a odkládám telefonát do porodnice seč to jde, ale nakonec se odvážím. Bere to nějaká rozumná žena a doporučí mi ještě zůstat doma. Výborně. Jdu se válet do postele a během následujících hodin vše spíš slábne než se zintenzivňuje. Jen nevím, co čekat, tak jsem rozhodnutá tam přece jenom zajet po obědě, po 12 hodinách od začátku toho všeho, ať mi teda řeknou, o co tady jde.

Po poledni jsem vylezla z postele a jdu obědvat. A najednou, když se nějak hýbu, to celé konečně začíná být nějakým způsobem intenzivní. Oběd sním z půlky a velím odjezd. Jsem ve stavu, že minimálně mimo kontrakce zvládám kecat do řízení, přejít z auta do nemocnice, normálně se bavit se zdravotníky, ale už to začíná být náročné. Přijíždíme o půl druhé odpoledne. Napojují mě na monitor, jediné co se o něm dozvídám je, že v pořádku. Pak si mě bere doktorka, vyšetří mě, 3 centimetry, smím tu zůstat, uf. Trochu jsem se bála, protože mi to na jednu stranu pořád ještě přijde podezřele v pohodě (pořád mě jen jednou za pár minut zabolí záda, akorát víc než předtím), ale zase absolvovat tuhle cestu ještě dvakrát se mi fakt nechce. Papíry, oddací list, formulář ze stránek porodnice, porodní přání, podepsat nějaké souhlasy. Bála jsem se, že v téhle byrokratické fázi budu víc mimo a nebudu schopná to vykomunikovat, ale jsem v pohodě. Ale otravné to je. Z toho, že mám poctivě ten formulář, je porodní asistentka mírně překvapená a přepíše z mých pracně vypocených údajů možná tak třetinu. V porodním přání (cca „asi nechci medikaci a intervence, mám blbou zkušenost s jehlami v míšním kanálu a Petr se bojí přítomnosti u císařského řezu“) prý nemám nic neobvyklého. Ok, tak pohoda.

Volám Petra z čekárny a jdeme na box. Můžu si vybrat, jestli chci klystýr, jo, chci, zajímá mě, jaký to je. Je to v pohodě, rozhodně ne nepříjemné, ale zase ne super wellness co by ten porod povzneslo na vyšší úroveň. Ptám se, jestli už je teda čas se začít hýbat, nebo mám dál odpočívat a čekat na něco většího. Popravdě bych se klidně válela dál, ale prý se můžu začít hýbat, teď je ta chvíle. A jsme necháni napospas té místnosti jen my dva a máme klid, vlastně mi to vyhovuje. Mám pocit, že musím využít všechny ty hračky, co se tu válí, balón, sprcha, žebřiny, divný křesílka, i když ze všeho nejvíc se mi chce stejně ležet. Ale všechno to stupňuje. Poslední chvíle, kdy mám pocit, že se dokážu soustředit na něco jiného než na porod a například manipulovat s mobilním telefonem, je asi ve tři. Jediné osobě, která ví, že tu jsme (vlastní rodina mi nebere telefon, tak má smůlu) píšu „It’s getting painful, but my brain still feels very normal, I expected to be somehow more ‚drugged‘“. A pak už nepíšu nic, těžko říct, jestli už je to příliš painful nebo jestli jsem moc drugged, ale každopádně už takové činnosti navíc nezvládám.

Postupně se to přelévá ze stavu, kdy občas přijde kontrakce, do toho, že občas přijde mezera mezi kontrakcemi (a občas taky nepřijde a jedna přímo navazuje na druhou). Petr má pocit, že by mě měl nějak zabavovat, zkouší mi předčítat a ptá se mě na věci, ale moje odpověď je typicky (během kontrakce) „Nevím“ a po kontrakci obvykle „Jakože asi doopravdy nevím“. Je to zajímavý, ty kontrakce jakoby zcela blokovaly schopnost interakce s okolím, můžu jen dýchat, nechci mluvit a vlastně ani moc poslouchat. Ale mozek furt nějak funguje, takže typicky plánuju, jak nejefektivněji využít nadcházející pauzu pro přesun někam jinam a podobně. Nebo se zabývám hlubšími tématy, jako proč tenhle zcela přirozený mechanismus vypadá zrovna takhle a nejde to nějak jednodušeji. Nebo jak mám být proboha po tomhle výkonu (od kterého stále očekávám ještě mnohem vyšší stupně) schopna se okamžitě starat o novorozence, což je úkon, který bych pořádně neuměla ani za normálních okolností. Bolí to, ale pořád mám pocit, že by mohlo být mnohem hůř. Ta aplikace na zapisování kontrakcí měla možnost přidat k nim sílu na škále od 1 do 5. Ty doma jsem označovala většinou 2, někdy 1, někdy 3, tak teda prohlašuji, že tohle musí být 4.

Jsme domluvení, že ve čtyři mě přijde porodní asistentka vyšetřit a natočit monitor. Dost se na to těším, protože si budu moct lehnout a nějak si odpočinout, pořád mám pocit, že chci ležet a odpočívat, což jsem nějak nečekala. Nechápu ty spory ohledně možnosti se při monitoru hýbat. Asi jsem línej tvor. Výsledek mě překvapuje, čípek je v podstatě nachystaný, pořád jsem myslela, že má ještě přijít něco horšího. Necítím se na to, že už by se měla narodit, jsem zmatená. Petr zkoumá monitor a zjišťuje, že ty moje čtyřkové kontrakce vylétávají někam ven z toho grafu, ale musím uznat, že teď už to fakt bolí. Nutno podotknout, že pořád jen a pouze v zádech, ani nevím, že mám nějaký břicho. Je tu ovšem jeden problém, stále ještě mi nepraskla voda.

Teď přichází role mé drahé sestry. Biologické, ne nemocniční. Její nejnovější posedlost jsou porody ve vaku blan. Posledních několik měsíců do mě hustila, že doufá, že to bude můj případ, na což jsem odpovídala, že to asi neovlivním, když to prostě praskne samo. A slíbila jsem, že si ho teda nenechám uměle propíchnout, konec konců mi po studiu všemožných zdrojů přijde, že to obvykle není moc dobrý nápad dělat. Ale porodní asistentka moc nevypadá, že by vůbec připouštěla možnost, že bych to mohla porodit vcelku. Prý můžeme buď zkusit počkat, až to praskne samo, nebo mi to praskne ona a můžu rodit. Bojím se hněvu sestry, chci počkat. Ideální stav by samozřejmě byl do té hodiny náhodou porodit i s vakem.

Přichází zcela bezkonkurenčně nejnepříjemnější fáze porodu. Bolí to strašně, chce se mi jaksi tlačit (což trochu zkouším), ale voda nepraská. Petr mi opakuje, že mám kašlat na sestru. Po dvaceti minutách uznávám, že má asi pravdu a taky že tohle je zcela zbytečný. Nechat si to píchat dopředu mi přišlo hloupý, ale čekat v téhle fázi je asi taky hloupý. Zvoníme na porodní asistentku.

A pak už je to strašně rychlý, zase nějak rychlejší, než jsem čekala. Voda je pryč, všechno najednou bolí míň, pocit na tlačení je úplně jiný než doteď. To jako mám už tlačit? A co tady sakra dělá ta pediatrička, když tady nejsou žádný děti? Proč mi nikdo neřekl, že je to tak moc stejný jako tlačit na záchodě? A to už jako fakt nepřijde nic horšího?

A. se narodila v 17:20, v půlce oné grilovačky. Žádná medikace, žádné poranění, doktorku jsem viděla jen při přijmu, pak už jen PA. Dokud ji druhý den neumyli, voněla jako porod a mně to přišlo hrozně krásný. Kdy si to můžu zopakovat?