Erasmus den 8: Pokus o socializaci

Byli jsme tu už týden a mimo náš byt jsme se zatím neseznámili s žádnými lidmi. Přitom žijeme uprostřed města a lidí je tady všude… hodně.

Je to zvláštní, protože se mi zdá, že tu potřebu seznamování vůbec necítím. Racionálně mám dojem, že když su X měsíců tak daleko od domova, měla bych se s někým skamarádit a navázat kontakty a nějak z toho těžit, ale nějak to vůbec nepotřebuju a nechce se mi do toho vkládat energii (protože navazování libovolných mezilidských vztahů je pro mě vždycky fakt náročná věc, i když už jsem v poslední době měla pocit, že se v tom zlepšuju.

Každopádně jsme pro naplnění tohoto erasmáckého aspektu vyrazili na prohlídku města organizovanou ESN.

Čtěte více

Erasmus den 7: Boty pod 20 euro

Pro vycházky na Montjuïc byly pohorky relativně přijatelná varianta, ale při chození po městě mi nevyhovovaly vůbec. Když jsem šla třeba jen do obchodu, brala jsem si na punčocháče radši sandále, ale v těch jsem se cítila mezi lidma v kozačkách trochu jako blázen, i když teplotně to bylo úplně v klidu.

Boty, co jsem si brala z Brna. Vlevo zpropadené barefoot tenisky.

V úterý jsme měli nějaké online povinnosti: já katalánštinu, Petr pracovní meeting, a pozdější odpoledne se mi zdálo jako ideální chvíle na vyřešení mého problému s botama, jelikož jsme neměli žádné jiné plány.

Zvažovala jsem všechny možnosti:

Zajít do pořádného obchodu s botama a vybrat si pořádné městské jarní boty za pořádné peníze ‒ moc se mi nechce, protože mám doma několikery ještě jakž takž funkční boty tohoto typu a nevím, jestli by se mi vešly do batohu na zpáteční cestu.
Koupit si v Decathlonu nebo někde nízké trekové boty, které nemám a možná bych dlouhodobě využila. Bude to nejspíš stát hodně (což by stálo i doma) a k sukni to bude vypadat podobně divně, jako pohorky, ale bude to mega pohodlný. Nevím, jak je odvezu domů.
Objednat si v československa nové Steelky, které jsem si tuhle zimu chtěla koupit, ale furt jsem to nějak odkládala, třeba nižší než původně plánované desetidírky, když je teplo. Ok, tohle je asi úplná blbost a ty už by se mi určitě na cestu zpět nikam nevešly.
Najít v sekáči něco, co mi bude vyhovovat, za pár peněz, a při odletu je s klidným srdcem poslat kontejnerem zpět do sekáče.

Naznala jsem, že pokud se mi podaří během toho odpoledne zvládnout poslední variantu, tak do ní půjdu. A když ne, tak budu vybírat mezi zbytkem. Toto tedy bude článek o průzkumu sekáčů v naší čtvrti.

Čtěte více

Erasmus den 6: Montjuïc

V pondělí jsem naznala, že už mě nebaví courat okolo domu a chci na výlet, i když to s nohou pořád nebylo úplně dobrý. V pohorkách to ale jakž tak jde, takže jsme vyrazili směrem na Motjuïc.

Pokud neznáte Barcelonu, tak je to takový kopec s hradem tyčící se nad centrem a pobřežím. Pokud bych opět měla hledat Brněnskou paralelu, tak je to takový Špilberk, ale zatímco Parc se la Ciutadella je s Lužánkami docela porovnatelný, Montjuïc je výrazně větší a působivější. A navíc má ï.

Vybrali jsme si výborný den, bylo fakt hezky, teplo (velkou část cesty jen na tričko) a super viditelnost.

Když se tu něco jmenuje zahrada, znamená to obvykle park plný kaktusů

Čtěte více

Erasmus dny 4-5: spolubydlící a muzea

V sobotu nám přijela první spolubydlící! Jmenuje se Pauline (netuším, jestli to píšu správně), je z Francie, a přivezla si kamarádku a čtyři kufry.

Já jsem zjistila, že mám něco s nohou. Jako boty jsem si s sebou vzala sandále, pohorky, a mezi několika páry tenisek jsem doma poněkud neuváženě náhodně sáhla po barefoot variantě. Nevím, jestli to znamená, že chodím blbě, ale po třech dnech delších procházek po betonu ve zmíněné obuvi jsem se ráno probudila s tím, že mě solidně bolí došlápnutí na levou patu. Doma je nosím docela často a nic mi není. Nevím.

Každopádně z toho vyplynulo, že o víkendu asi nevyrazíme na žádné delší výlety, a že ty boty nebudu nosit, dokud mě to nepřestane bolet, protože chodit v nich bolí hodně.

Víkendový nechodící program se ale naštěstí docela nabízel: většina muzeí v Barceloně je někdy zdarma – obvykle v sobotu nebo v neděli odpoledne. A protože Petr rád chodí se svými přáteli do různých muzeí moderního umění, vybrali jsme ze sobotní množiny muzeum moderního umění. Od našeho domova je to pár set metrů.

Čtěte více

Erasmus dny 2-3: Učíme se jezdit metrem a nakupovat

Náš byt má několik zásadních problémů. Hádám, že ostatní byty v Barceloně na tom nebudou o moc líp.

Je tu zima. Ústřední topení se tady nevede, vydýchat to taky moc nezvládáme. Je tu přímotop, ale ten nám paní domácí doporučila moc nepoužívat, protože energie jsou teď ve Španělsku strašně drahé a platíme je zvlášť, výhodnější je se pořádně oblíct. Tak tak činíme a přímotop jsme zatím nezapli.
Teče tu z kohoutku hrozně hnusná voda (chuťově).
Je tu obrovská vlhkost. Z koupelny je po pár minutách sprchování parní sauna (akorát bez toho tepla) a máme nařízeno každý den aspoň hodinu větrat kvůli nebezpečí plísní, takže fakt nehrozí, že by tady třeba náhodou mohlo být teplo.
Máme dvě oddělená jednolůžka. Srazili jsme je k sobě, ale v té škvíře mezi matracema pořád žijou strašidla a vůbec je dost nepohodlná.
V kuchyni nebyly žádné dřevěné vařečky, jen jakási plastová udělátka (jedno z nich již napůl roztavené) a prkýnko na krájení tu bylo jedno obrovské, spíš vál, a nedalo se rozumně umývat.

V den 2 mě osvítila spásná myšlenka, že existuje místo, které nám pomůže většinu těchto problémů vyřešit. IKEA.

Je tam větší teplo než tady.
Můžete si koupit bezedný kelímek a pořádně se napít. Můžete si tam koupit sirup, který přebije chuť vody doma (v supermarketech tady sirupy nemají).
Pravda, vlhkost to asi úplně neřeší.
Když si koupíme velké prostěradlo, ochráníme se před strašidlama a možná se to ani nebude rozjíždět. (Navíc máme jen jednu sadu povlečení, takže to vůbec nebude zbytečná investice.)
Dá se tam koupit chybějící kuchyňské vybavení. Navíc si tam můžeme levně dát oběd (denní menu za 3 eura, nevídané), takže dnes nemusíme vařit a nepotřebujeme to vybavení.

Čtěte více

Erasmus den 1: Den mokřadů

Ve Vídni jsme se mezi půlnocí a čtvrtou ráno prostřídali ve spánku v nejtemnějším koutě letiště. Ve čtyři mě Petr vzbudil s tím, že už si máme odbavovat zavazadla.

Já jsem byla rozespalá a zmatená, on netrpělivý, tak to bylo náročné, ale nějak jsme to zvládli. Nezvládla jsem najít čelovku, kterou jsem myslela, že bych měla jako elektronické zařízení mít na palubě, ale posléze se ukázalo že to podle všeho platí jen na li-on baterie, což tužkovky prý nejsou, takže můj batoh cestu zvládl v počádku. Na pásu vážil jen nějakých 15,6 (nebo to bylo 16,5?) kg, takže moc nechápu, jakto, že jsem se celou cestu tak převažovala.

Pak už následovala klasická cesta k letadlu přes kontroly do letadla, u které nikdy nechápu, jak jsem se tam vlastně dostala, ale bylo to v pohodě. Moje pohorky asi obsahují víc železa, než ty Petrovy. Před kontrolou mají na záchodech skvělý umyvadla na dopouštění vody do lahví, ale za kontrolou úplně na prd. Španělské příjezdové dotazníky nám kontrolovali už tady. Dvakrát.

Cesta letadlem pro taky nebyla ničím výjimečná. Většinu jsem prospala a hrozně mi zalehlo ucho (snažila jsem se celou cestu poctivě žvýkat žvýkačku, ale ve spánku je to těžký). Petr mi zasednul místo u okýnka, což mě nejdřív štvalo, ale posléze jsem naznala, že on ho ocení mnohem víc. (V mém případě okýnko slouží k opření při spánku, v jeho k focení a úžasu po celou cestu. A to se vyplatí.)

Pohled z okýnka letadla na křídlo a Barcelonu — Přistáváme v Barceloně

Přistáli jsme kolem půl deváté, o něco dřív, než jsme měli, vydali jsme se pro naše batůžky. Vymotali jsme se z letiště, u východu se vyfotili s tlustým koněm, co vypadá jako příbuzný brněnské žirafy, a sebevědomě vyrazili na metro.

Čtěte více

Erasmus v Barceloně: den 0

Abych to všechno uvedla, teď jsme i s Petrem v Barceloně, kde plánujeme příští semestr studovat na Universitat Politècnica de Catalunya, konkrétně Facultat d’Informàtica de Barcelona. Výběr destinace byl dosti náhodný proces střídavého nadšení pro různé kouty Evropy a zvažování všech možných výhod a nevýhod. O rok dřív jsme se dostali do Finska (což ale nakonec kvůli COVIDu nevyšlo), teď jsme si kromě Španělska podávali přihlášku ještě do Estonska a Dánska. Nakonec nás ale vzali do jediné jižní varianty, s čímž jsem ze svého únorového pohledu čím dál víc spoko. Univerzita slibuje dva magisterské programy kompletně v angličtině, ve kterých je docela dost zajímavých předmětů. Ale o tom snad později, až začne opravdová škola.

Den 0 byl den před mezinárodním dnem mokřadů, a taky den našeho odjezdu z Brna, 1. 2. 2022.

Selfie, jak stojíme na zastávce šaliny a padá na nás mokrý sních — Sbohem, hnusný brněnský počasí

Čtěte více

6. semestr na FI, převážně distančně

Su manták a napsat něco o tom, jak jsem dokončila svoje bakalářské studium, mi trvá tak dlouho, že bych se měla snažit, abych mezitím nedokončila i to magisterské. Chtěla jsem udělat dva semestry v jednom, ale to by bylo tak dlouhé, že bych to ani já po sobě nepřečetla. Tak radši ne.

Během šestého semestru, tedy jara 2020, přišel COVID19. V době psaní tohoto článku je to zhruba přesně rok, co do školy nechodím. A fascinuje mě, že si to pořád ještě úplně nesedlo a furt se snažím přijít na to, jak to studium doma nejlíp zvládat, protože mám pocit, že je to těžší, než naživo. Ale postupně.

Čtěte více

Proč (se) učíme?

Mám naši fakultu ráda. Fakt že jo. Jsem šťastná, jak u nás spousta věcí bez problému funguje. Předměty, co mám teď zapsané, jsou ve většině případů skvělé i v online podobě a je vidět, že do nich učitelé investují spoustu energie. Máme naprosto úžasné studijní, všechny informace, které člověk ke studiu potřebuje, jsou obvykle snadno dohledatelné a konzistentní. IS je všemohoucí. Většinou, když poslouchám problémy studentů jiných fakult a univerzit, mám pocit, že je o mě fakt skvěle postaráno.

Jedna věc mě ale štve čím dál víc. Někdy z pohledu studenta, ale vnímám to hlavně jako cvičící prváckých předmětů a z toho, co zažívají moji mladší kamarádi. Vystupuje to čím dál zřetelněji, když svoje zkušenosti z FI srovnám se svými dvěma velkými (ve smyslu rozsahu/počtu kreditů) předměty na KISKu, které jsem prožila loni. A svůj podíl na tom má určitě i distanční forma výuky.

Přijde mi, že fakt rádi kontrolujeme, co kdo dokáže. Asi je to další věc, ve které jsme fakt dobří. Ve velkých předmětech bodovací systémy bublají do tak monstrózních rozměrů, že jejich popis je pomalu delší, než obsah první přednášky. Máme miniúkoly, velké úkoly, vnitrosemestrálky, zápočty, pass-faily, tvrdé body a měkké body. Každý si leští svůj systém automatických testů v programovacích předmětech, zaručeně lepší, než byli všichni jeho předchůdci.

Druhá věc, kterou moc rádi kontrolujeme, je, jestli při tom dokazování schopností a znalostí nikdo nepodvádí. Přemýšlíme, kde je v našich systémech jaká skulinka, které by mohl někdo zneužít. Řešíme, jaké informace smíme studentům kdy předat, aby případné jejich případné zveřejnění nižším ročníkům nerozbilo systém. Ale neměla by výuka být o předávání informací?

Občas mi přijde, že v tom moři kontrol zapomínáme na samotnou výuku. A co na výuku, ale zkrátka na úplně všechno ostatní. Na všechno, pro co si kdokoliv mohl přijít na vysokou školu.

Kdysi mi to bylo do tváře vmeteno v oddíle, shodou okolností člověkem, který absolvoval první stupeň základky ve Švýcarsku. Prý je většina her o tom samým – jen dokazovat někomu, co umím. Zavázat uzel, skákat po jedné noze, poznat mapové značky. Za odměnu dostanu body, lístečky se surovinami na stavbu budov nebo nášivku na kroj. Ale vlastně mi ta samotná aktivita nic nedává. Od té doby se o tom snažím přemýšlet jinak.

Víte, já si vážně nemyslím, že by většina lidí šla na vysokou školu za účelem se flákat a podvádět. Jasně, i takoví existují, ale vážně stojí za to kvůli nim všem ostatním kazit studium tolika pravidly a kontrolami? Nedáváme takhle naopak mnohem víc příležitostí ta složitá pravidla obcházet a porušovat? Vidí v nich studenti ještě smysl? Je v jejich vnitřním zájmu se podle nich řídit? Naučí se tak každý jednotlivec víc?

Všichni jsme dospělí lidé, kteří sem přišli proto, aby se něco naučili. Vybrali jsme si školu podle toho, co nás baví. Máme vnitřní motivaci, se kterou můžeme buď pracovat, nebo ji udupat.

Možná nechápu nějaké věci za tím. Je to nějaká politika? Jak nedávno psala N., možná som na túto prácu „príliš mladá“. Možná jsem na technickou fakultu moc lidská. Ale nemělo by být to, že zároveň sama studuju a sleduju se, naopak výhodou?

Já bych jenom chtěla učit. Chtěla bych předávat lidem to, co já už umím. Chtěla bych chodit spát s tím, že jsem každému člověku, který mi napsal, předala to, co potřeboval, aby se posunul. Chci realizovat svoje nápady. Chci, aby mě jen zespodu limitoval počet hodin, které tomu mám týdně věnovat. Nechci při tom řešit, jestli jsem někomu ukázala vzorové řešení příkladu, který se bude příští rok recyklovat. Nechci řešit, jestli je předmět nespravedlivý, protože se svým studentům věnuju víc, než nějaký jiný cvičící. Nedává to smysl.

Chtěla bych mít stejné cíle jako moji studenti. A stejné cíle jako moji učitelé. To by stačilo.

Karanténní štěstí

Je to měsíc. A jen jsem světu chtěla říct, že je mi dobře.

Je to měsíc, co se moje rodina rozhodla ze dne na den opustit město a zmizet v lesích. Maximalizovat odstup od všeho a všech. V půli intervalu mezi uzavřením škol a celostátním omezením pohybu to znělo absurdně a zbrkle. Asi jako ostatním moje rouška šitá o den dřív, která přece nemůže fungovat.

Rychlostní trénink balení na erasmus, nacpat do batohu všechno, co by se mi mohlo někdy v apokalyptické budoucnosti hodit. Oblečení, nabíječky, pastelky, teploměr a kilo kešu. Panika z odloučení, ale v náladě, která v tu chvíli panovala, se zůstat sama doma zdálo jako sebevražda. A nastěhovat se bez ptaní k někomu jinému na dobu neurčitou je taky zvláštní.

Rodinný čas, než odjedu na do Finska, než se odstěhuju, nebo tak něco. Voda tu neteče ani pitná, ani teplá, topit jde ve dvou místnostech, pračku jsme zprovoznili teprve před pár dny, ale zato máme domácí vajíčka a pravděpodobnost setkání s cizími lidmi se široko daleko blíží nule.

Čtěte více