Workingspace



Jsem hrozně výkonná a nezaberu skoro žádný místo.
Absence úplně všech lidí na světě na mě zatím má blahodárný účinek.
A ano, fotím si jeden počítač webkamerou druhého, páč nemám foťák a nutně ho musím vyfotit.
Chce se mi vzfotit ten prostor po začlenění toho fotícího počítače, ale nemám jak.
Během focení mi spadl na nos.
Jinak se mám fajn.

Mohla bych si založit tumblr, když umím vytvářet takovýhle příspěvky.

Šachtový noci

Podruhé za sebou půlnočním rozjezdem, je to fajn.
Kdyby mi neutíkaly myšlenky, mohla jsem to dneska nakódit ještě trochu líp.
Porazit ve středoevropské olympiádě tři čtvrtiny oficiálního českého týmu, protože jim to patří.

Pro šachtový noci.
Nešetrnou manipulací s předměty narušuju Tichánky.
Nešetrnou manipulací s odvahou narušuju záměry.
Nešetrnou manipulací s city narušuju sebe.

Prý to není až tak divný, říkala P, a to jsem nezmínila žádné detaily.
Je to v plenkách.
A vlastně nevím, co chci.
Zas.

Ale že se mi stýskalo po černoknižních stavech a dějích.
A že mě překvapilo, že se po všem tom zvyšování výškového rozdílu ještě dá dotýkat čely.

Strach ze změn.
Strach z dělení.
Strach z něčeho, co se poslední tři roky snažím nějak upozadit.

Jen to všem napiš, když sama nevíš, jak to vlastně je.
„Tak nám tam hlavně nebal naši slečnu.“
V některých chvílích mám pocit, že ztrácím svoji samostatnou identitu.

Místo normálních alb si dělám seznamy skladeb.
A programování mě učí psát na qwerty tak úspěšně, že neumím rozumně psát ani na jedné.

To jsou mi věci.

Spánek?
Sny o těhotenství?

Stříbrný pětihalíř…

Kytka

Kamarádím se s divnejma lidma. Obvykle s divnejma podobným způsobem, jako jsem já, ale pouštím si k tělu i ještě jinak, možná víc než já, divný lidi, se kterými se ti normální nechcou bavit. Ale to je jedno.

Séva: Mata mi chytila takovou divnou plisen.. A bojim se, ze ji chyti I medunka… Ale postrikal jsem to vyluhem z tabaku, tak uvidim…

Já: tatínek se vrátil z Itálie, všechny rostliny u nás doma už se konečně zase mají dobře :D

S: Se o ne starej… :-)

J: Nemám to zautomatizovaný :-(

S: Nemusis… musis byt jen starostliva.. ber to jako trenovani na mimino

J: Ale mimino na sebe občas upozorňuje, narozdíl od kytky :D

S: A pokud ti ta kytka chcipne, tak decko radeji nechtrj :D

J: A děcko by bylo moje, ty kytky jsou taťkovy a když on tu je, tak kdybychom je zalívali oba, tak by jim to asi úplně neprospělo

S: Tak si kup svoji ;-) Ale fakt, vys jak je to super pocit, kdyz vidis, jak se te kytce dari, a to diky tobe?

J: já si radši pěstuju třeba oddílový děti :-)

S: Nanic.. kupsi kytku…

S: Nebo jsem to vymyslel.. dam ti kytku, lterou mam na pokoji.. tam nemas co skazit, parkrat tyden nedostala vodu kdyz jsem nebyl na intru… Se mi o ni o prazdninach postaras… Pak si ji klidne vezmu spet…

J: Jako můžeš, ale nevím, čeho tím chceš dosáhnout :D

S: Taky nevim :D

S: Premluvit te, ze kytky jsou fajn, mozna?

J: Nevim…

J: ale obávám se, že už se do prázdnin neuvidíme, pro vysvědčení si nejdu :-(

S: Omg.Proc?

J: CEOI

S: Kde presne bydlis?

J: na Fitliově 26

S: Jak se tam dostanu? ;-)

J: šalinou :D

J: alee nevím, kdy budu doma, možná si ji můžu někde někdy vyzvednout :D

S: Muzes prijet na intr…

J: kdy? :D

S: Ted? :D Ale nevim, jestli te pusti dovnitr….. Leda pred intrem… Nebo zitra kolem 8 rano…

J: když budu za půl hodiny u vás před intrem, doneseš mi kytku? nebo jak si to představuješ? akorát teď už nejezdí šaliny, co? :-(

J: rozjezd jel před minutou a jede za hodinu, na to ti seru

J: leda že bych jela na kole. Ale to s kytkou moc nejde

S: :´( A co rano?

J: vstávat? :-(

S: *fotka kytky*

S: No co?

J: fešanda

S: Jako slo by to o pul devate na zastavce xx.. nebo kolem 2 zajedu k vam :-)

J: jako fakt se mi ten nápad líbí… ale nevím, jak se o ni mám starat, když skoro nebudu o prázdninách doma :D

S: Si hold nejak musis zaridit.. nicmene je odolna…

S: Jelikoz doted prezila :D

S: Tak ji budes vozit vsudr sebou :D

J: na kole k moři, ajo ajo :D

S: Nemas nosic?

S: Jdu spat.. popremyslej, jestli tu kytku chces. Ahoj

J: Tak jo.

J: Přijdu si pro ni o půl deváté na zastávku xx. A budu ji celý prázdniny fotit.P1040388

Co se dá stihnout za večer

  • Nechat se vykolejit vesmírem
  • Dělat nesmyslné scény
  • Nejít tančit
  • Brečet sama na kašně a dívat se na instalaci uměleckého exponátu
  • Hodně se opít vínem
  • Slyšet dvě své oblíbené kapely svých vrstevníků
  • Povídat si se svojí oblíbenou budoucí spolužačkou své sestry
  • Utíkat do sekáče pro něco na oblečení a zjistit, že mají zavřeno
  • Řešit s A. ježdění stopem
  • Bryndat polívku
  • Povídat si s obsluhou kavárny o svých narozeninách a poučovat je o tom, jak se pozná, komu bylo osmnáct
  • Mít pochválené vlasy od skupiny prváků
  • A nohy
  • Dozvědět se, že prý určuju trendy
  • A že prý jsem součástí dalšího trojúhelníkového milostného cyklu, tentokrát orientovaného, nebo co
  • Ochutnat odpornou vodku s příchutí melounových žvýkaček
  • Pořvávat na sebe s divným pánem s kytarou a baretem
  • Povídat tajemství
  • Sedět na domovních schodech
  • Nechat se pustit dovnitř
  • Koukat slušnou dobu ve tmě do výtahové šachty svého nejoblíbenějšího domu v Brně a cítit se při tom jako na drogách
  • A byli jsme všichni achromaticky oblečeni
  • Sledovat líbající se kamarády na okraji parku
  • Tulit se na autobusové zastávce

Skvělý

Je to skvělý, jít v poledne sama do kavárny na pivo a psát. Není skvělý, že tu pořádně nejede internet. Je skvělý, co tu hraje. Je skvělý, jak se mám.

Několik hodin, možná jen desítek minut, po myšlence, že mě tepelně serou moje vlasy, jsem jen tak vzala nůžky a sama se ostříhala, na minimum posledních skoro deseti let. A hrozně se mi to líbí a všem se to líbí a je to super a jedno z naprosto nejlepších rozhodnutí mého života, alespoň tak se to po čtyřech dnech zdá.

Abych si to vynahradila, po měsíci a půl brečím nad tím, že moje nohy nevypadají, jak by měly. Je to stejný, jako skutečnost, že jsem si před rokem v opilosti popotáhla z cigarety. Už to není nikdy.

Zastesklo se mi po Černých knihách, ve chvíli, kdy jsem prolistovala všechny díly svého dospívajícího života a konstatovala, že za něco stojí pouze ten první. Je tak divný stesk po citovém vypětí? Píšu si svoje vnitřní věci, píšu je španělsky s chybama, aby mi je lidi nečetli přes rameno, ale stejně vím, že z tohohle se mi nikdy v budoucnu srdce svírat nebude.

Mám krátký vlasy a na rameni plyšovou krysu a spoustu volnýho času a tak nějak všechno. Jsem já. Jsem já, taková ta, co chci být, protože je prostě zajímavá. Která už nejsem obvykle.

Neprošlo mi se zvednout a jet na den do Prahy a pak znovu po týdnu přes noc domů, jen tak, pro dva podprůměrný důvody. Mám chuť dělat divný věci. Protože jindy na ně nemám, to zejména.

Dostávám se do zvláštního stavu duše, jen tak. Všechna hudba ke mně pasuje, všechno je dobrý, když piju pivo nad klávesnicí, když v nocích nespím, když se směju, když plánuju, zpětně a po letech, když říkám lidem věci. A fakt mě to baví. Vím že mě to baví.

V pátek půjdu tančit.

Slovensko 2015 ‒ část nehorská

V listopadu jsme se Štěpánem seděli ve vlaku někde u Olomouce, řešili Křížem krážem a přišla řeč i na to, že na Slovensku mají vlaky zadarmo a chtělo by to takovou soutěž i tam.
„A nemůžem tam jet jen tak jezdit?“
„Můžem. O Velikonocích?“
„To by asi šlo.“
A bylo.

No, teda, o Velikonocích nic nebylo, jen pěkně hnusný počasí a nějaká moje strašlivá choroba. Ale já se toho výletu odmítla vzdát. Prostě ne. A tak se všechno do detailů naplánovalo znovu, přemluvili se všichni rodiče a jelo se. Na výročí vztahu, romantika, chacha.

Čtvrtek

Ve školní šatně jsme si po vyučování dobalili baťohy. 37 žasla nad prázdností toho Štěpánova. Já zastávám názor, že na to, že stan, vařič a většinu jídla nesu já, toho má až až. Třeba troje kalhoty. Já mám jen jedny, ty na sobě.

Spěcháme na vlak do Břeclavi. Na nádraží ještě potkáváme Sévu. Prý jsme vyměklí, že v těch vlacích nakonec nebudeme spát. Argument, že se nedá být ve vlaku dostatečnou dobu bez přejetí na Ukrajinu nebo někam, na něj nefunguje.

Z Břeclavi nám jede autobus do Lanžhota. Během čekání na něj jíme tak polovinu všech našich okamžitě zkonzumovatelných potravin, v Lanžhotě pak mají točenou zmrzlinu, tak tu jíme taky. Vyrážíme na cestu do Kútů, variantu stopování zavrhujeme, vlastně nevím proč. Nestíhám Štěpánovo tempo, cesta vede po odporné silnici a hlavně je strašný vedro, velmi rychle zjišťuji, že že kraťasy asi nebyly vůbec špatnej nápad, asi si budu muset nějaký sehnat zítra v Bratislavě, nebo umřu. Slavnostně přecházíme hranici, jíme hroznový cukr, vymýšlíme zkratky po poli. Nacházím obří šroub, co by se určitě hodil mojí sestřičce jako suvenýr, ale je mi důrazně nedoporučeno ho nést dál. Kúty jsou nechutně dlouhá vesnice a nádraží je přesně na druhém konci, než by mělo být.

Vítejte na Slovensku
Šroub

Kartičky pro bezplatnou přepravu nám kupodivu vydávají okamžitě bez blbých keců, asi to takhle Češi dělají běžně. V okolí nádraží není nic zajímavého, tak si hrajeme na našeho oblíbeného pana profesora a pozorujeme vlaky. Ještě by třeba mohly jezdit a ne jen stát. Fotím a hladím kočku, kterou mám zakázáno fotit a hladit. A taky jíme zbytek toustů.

kartičky pro bezplatnou přepravu
Jo, já vím, že moje osobní údaje stejně znáte

Kromě toho, že jsou zadarmo, jsou Slovenský vlaky taky fakt luxusní. Teda alespoň příměstský bratislavský.

Plánujeme popojet vlakem jednu zastávku a pak jít spát k soutoku Moravy a Dyje. Když vystupujeme, je už ale úplná tma, Sekule jsou úplně stejně podlouhlá vesnice jako Kúty, a když se z ní po čtyřech kilometrech úplně vymotáme, chceme už jenom spát. Je to tu ale fakt docela lužní a najít spací místo není jen tak, všude je nějaký divný porost a vlhko. Nakonec vytrháme nějaké žluté kytky na okraji lesa, jsme líní stavět stan, tak usínáme přitulení pod tropikem na pláštěnce. Doufáme, že nás nesní divočáci ani komáři.

Pátek

Ráno se jdeme podívat na ten soutok, nic moc, teda, i když nevím, co jsem čekala. Je tam socha nohou, co možná někdy byla socha celýho člověka a možná taky ne, a hodně lidí, tak se stydíme koupat. Teda já se nestydím, ale Štěpán mi zakazuje budit trojstátní pohoršení. Ta řeka je stejně pěkně špinavá a vůbec. Jíme těstoviny. Cestou zpátky do civilizace Štěpán zase strašně spěchá, ne, nesmím si jít hrát na hřiště za kostelem v Moravském Svätém Jánu, radši budeme sedět čtyřicet minut na nádraží, nojo, nojo.


těstoviny
Past na ryby a soutok
socha nohou

Nasedáme do dalšího prázdnýho a luxusáckýho vlaku do Bratislavy a celou cestu oba spíme. Plánujeme si nechat baťohy na nádraží a jít nakupovat a obdivovat město bez nich, ale do zamykacích skříněk se dají házet jen eurové a dvojeurové mince, zatímco já mám jen bankovky a asi kilo deseticentů, což je pěkně nanic. Lidská úschovna je výrazně dražší a tohle celé má být nízkonákladová akce, takže jdeme radši nakupovat i s baťohama s tím, že vrácené mince pak použijeme na skříňku.

Bratislava je ale pěkně blbě zařízená a najít v rozumné vzdálenosti obchod s potravinami se ukazuje jako nemožné, zvlášť ve svátek. Nakonec nacházíme jeden v ne až tak rozumné vzdálenosti a nakupujeme za palindromickou cenu hodně tatranek. Už se nám nechce vracet na nádraží, jdeme si jen zabalit nákup do nejbližšího parku. Překvapeně zjišťuju, že je to zrovna park, který jsem chtěla vidět, protože je v něm nejhezčí kašna z knihy 1000 divů Slovenska, a mám velikou radost. Koupu si nohy a sleduju holuba, co se namočil schválně tak, aby vypadal jako havran. Štěpán mezitím mistrovsky skládá tatranky do jídelní krabičky, ač se nezdá, že by bylo možné je tam nacpat (bylo!).

nejlepší kašna v Bratislavě, protože v ní jsou nahý paní

Dalším bodem Bratislavy je jakási kavárna, co má být dobrá. Je to prostě kavárna. Cestou nacházíme divnou obrovskou věc, co asi kdysi kašnila, jé. Vracíme se na nádraží, i když máme ještě hromadu času. Chci napsat 37, ale nevíme, kde sehnat něco z množiny {známka; tužka}. Štěpán jde hledat papírnictví, mají zavřeno. Já jdu hledat poštu, mají zavřeno. Štěpán ale cestou naráží na hipsterskou palačinkárnu Lacinka, kde hrdinně získává jen tak propisku a několik podtácků na psaní. Někdy tam musíme jít, až nám zrovna nepojede vlak.

věc, co někdy kašnila<
Zázvorový čaj. Se sušenkou. Všechno je lepší, když k tomu dostanete sušenku.

Pokračujeme přes Žilinu o Strečna, cestou počítáme staré příklady z matematické olympiády, ale nejde nám to. Přijíždíme zase za tmy, plánovali jsme jít ještě do hospody, ale je zavřená. To nic nemění na tom, že se mi Strečno dost líbí, i když není pořádně vidět. Štěpán je ale nějaký nervózní, když omylem sejdeme z plánované trasy, je už úplně všechno špatně, všechno moje vina a hlavně žádná náprava není dost dobrá. Podle pana profesora Ježka je sex na usmířenou nejlepší. Stavíme si stan v NP, začíná pršet, jdeme spát.

matika

(následuje část horská)

Staré rány

Tolik bych chtěla být v pohodě, dopsat článek o Slovensku, dělat užitečný věci a tak dále…

A přece jako by se od minulého článku nic nezměnilo.

A přece náhlé emoce zastiňují všecko.

Pálí mě hodně staré rány. Pálí mě číst si tu slavnou komentářovou konverzaci z doby, kterou jsem tenkrát, nějaký čas po tom a snad pořád ještě považovala za jednu z nejlepších v mém životě. Pálí mě, kdo všechno v ní tenkrát byl a teď se tváří o tolik jinak. Chybí mi lajky a komentáře, které se smazaly s profily autorů. Je mi zle z přímo mířených urážek, které jsem tehdy měla natrénováno ignorovat. Jsem jako svoje vlastní matka a někdo mi ohrožuje moje dítě. Jen časem nejde cestovat a já se nemůžu zachránit. A je mi úplně jedno, že jsem to tenkrát zcela zřejmě zvládla sama, nebo se to možná zvládlo samo, je mi jedno, že mi to nevadilo a ještě jsem si tu pozornost užívala. Tohle se nemá dít. Nebo nemělo.

Možná se tím se mnou něco stalo.

Co se potom dělo v době, kdy jsem šťastná nebyla?

Proč mi nikdo neřekl, co dělám špatně?

A co to ve skutečnosti bylo?

Vždyť jsem dopadla dobře a tímhle si prošel každej druhej.

„Brečíš tu nad tři roky zkaženým rozlitým mlíkem.“

E. a Modrásek mě teď definitivně přesvědčili k návratu, aniž bych tušila, co přesně všechno to pro mě znamená, být sama sebou a dávat to za každou cenu najevo. (Asi díky. Překvapili jste.) Přestože teď už je to pro změnu jedno úplně všem kromě mě.

Nejsem o moc víc v centru kolektivu, než jsem bývala. Jen už se nestraní společnost mě, ale já jí.

Nejsem fanouškem společnosti.
Možná jsem si nechala ublížit.
Nebo bych si ty strupy neměla rozrejpávat.

Budu jako dřív, jen si budu měnit spod…
Ale já si přece měním spodní prádlo!
Od malička! Každej den, kurva!

Na kolenou v šalině

Nohy.

Pivo.

Únik.

Nula.

Nechuť zasahovat do světa, jen ho brát, to je můj postoj úplně ke všemu. A věřím jeho dostatečné správnosti.

Drake dnes při náhodné konverzaci použil spojení řešitelné problémy jako synonymum k mým reálným problémům. Něco na tom bude.

Strach z nepřijetí společností.

Jsem příliš divná na to, aby mi společnost rozuměla, nehledě na to, zda mě dokáže přijmout a třeba i mít ráda.

Hodnoty.

Je nutné se chovat logicky?

Je logika jednoznačná?

Dá se porovnávat přátelství a tousty s tuňákem?

Dá se brát věci zpět?

Dá se být si znovu sebou tak jistá?

Tři nebo čtyři roky zpátky, snad.

„Hej, těšte se na středoškolský život, to je totiž něco úplně jinýho.“
Obsahuje to mnohem víc alkoholu, míň spánku, míň času na řešení neřešitelného a víc jeho výbuchů v divných chvílích. Enjoy.

Za moje pohorky

I když nechci umřít, vím, že jednou umřít musím, a tak přemýšlím nad tím, jak by se mi to líbilo. Tak třeba kdyby do nás včera na Kriváňu udeřil blesk, tak by to sice bylo dost blbý, ale umřela bych šťastná, vprostřed dobrodružství a nebyla bych v tom sama. A o moc lepší už smrt být nemůže.

Myslím, že ideální smrt pro pár pohorek není o moc jiná. Ale začněme od začátku.

Poslední fotka na nádraží v Bratislavě.

V létě 2011, pokud to náhodou nebylo léto 2010, jsem přijela do Jeseníků a překvapeně zjistila, že mám s sebou pouze jednu svoji starou levnou nenáviděnou pohorku. Ale pohorky v horách člověk potřebuje, takže mi nezbylo, než si koupit ty snad jediné boty mojí velikosti, které měli v Helia sportu v Koutch nad Desnou. Ale nějak se stalo, že z nich brzo byly snad moje nejmilejší boty vůbec.

Myslím, že toho zažily dost. Často jsem je někam brala jako jediné, preferovala jsem je před všemi nižšími a měkčími botami, mimo jiné jsem v nich jednou vyhrála orienťák. Byly na skvělých výletech.

Dneska dopoledne, když se z nich během čekání na autobus odloupala celá hrozivá vrstva bahna, překvapeně jsem zjistila, že v obou z nich zeje na boku díra. Ne, že by si stěžovaly. Ne, že by se v tom dešti dalo poznat, která voda prosakuje šněrováním a která jinudy. Ne, že by se mi šlo špatně. Jen už je prostě po nich. Rozpadly se během výstupu na Malý Kriváň, zažily všechna dobrodružství, která snad brzo popíšu pořádně, vydržely mě neznervóznit až do konce túry a skonaly jedna vedle druhé.

A tak si to pohorky vždycky přejí. Určitě.