Když se pokouším pochopit, co mě kdy bavilo na programování jako takovém, byla to snaha předat vlastní myšlenku. Formalizovat. Zapsat. Převést z hypotetického v užitečné.

Když se pokouším pochopit, co vedlo k tomu, že jsem se zapsala do oboru jménem Umělá inteligence a zpracování přirozeného jazyka, byla to radost z hledání struktury v něčem tak živelném, jako je lidský jazyk. Analyzovat svoje vlastní podvědomé pochody. Vysvětlit je někomu tak striktnímu, jako je počítač. Bez zbraní a berliček, bez emocí, potřeb, pudů a chování, kterému nerozumím.

Jenže aktuální trendy ukazují, že pokud chcete počítač něco naučit, není to o tom vysvětlit mu, jak to funguje. Je to o tom ukázat mu naprosto šílené množství dat, nechat ho nad nimi dlouho přemýšlet a vytvořit si vlastní hypotézy. Zvykne si na to, ve kterých slovech se píše tvrdé Y, ale neřekne vám, proč tomu tak je. Jenže to vůbec není to, co jsem chtěla.

Chtěla jsem rozmontovávat realitu na kousky. Chtěla jsem chápat, co jak je a proč. Formalizovat. Zapsat. Vysvětlit. Jenže ve spoustě věcí si každý myslící aktér dřív zvykne na realitu a spokojí se s tím, než ji pochopí. A já doufala, že počítače samostatně myslet neumí.

Jenže ty potvory umí být stejně tajemné, jako lidi. Dokáží zvládat věci, aniž by věděli jak. Nevadí jim, že to tak vůbec není zajímavé. A že já nepochopím o světě skoro nic.

Možná je na čase vrátit se k lidem. Sice mají emoce, potřeby, pudy, chování, kterému nerozumím, a na věci si zvykají dřív, než je pochopí, ale alespoň se s nimi dá o jejich hypotézách rozumně bavit.