Teď jsem se vrátila ze Znouze, aby bylo jasno. Teda z velkýho punkovýho hospodskýho koncertu se spoustou dalších skupin a divnejch lidí.
A zrovna z té Znouze už jsme tak moc neslyšely. Ale Bermudskej kvádr taky nebyl úplně špatnej.
Mojí myšlenkou je, že bych se chtěla umět náhodně skamarazovat i s jinejma punkáčema než s těma totálně opilejma, co vám říkají, že máte hezký vlasy a ptají se, jestli je pošlete do píče. Poslala jsem, jsem šikovná.
Tak jsem zase zjistila, že to není o hudbě. A přitom vlastně je, protože s ní se mi tam najednou líbilo. Ale vlastně jsou tyhle akce všechny stejný a tihle lidi všichni stejní, na barvu oblečení a účes spíš nehledě.
Jsem teď slušně načuchlá kouřem. A štve mě, že jsem tam ztratila čokoládový kaštany objevený v kapse půl roku nenošené bundy. Podezřívám z toho toho děsivýho kluka v modré mikině. Ale zase mám jeho zapalovač, který mi hodil na hlavu když jsem se snažila chatovat z 37ina mobilu. Sice to nejsou kaštany, ale alespoň něco. Rozšiřuji svoji sbírku nepoužívaných podivně získaných zapalovačů. Tenhle je zelenej.
A teď druhý tématický celek: Chyběli mi hejtři. Takoví ti, co si o mě myslí, že jsem hrozně divná a já si nich myslím, že jsou nemožně mainstreamoví a díváme se na sebe se zvednutým obočím a je nám to jedno, protože názor toho druhého považujeme za méněcenný.
A nejlíp ty názory prezentujeme veřejně a pak se si za ně veřejně vysmíváme a hrozně to obě strany baví.
Občas se to stává. Patří to ke mě. A já si v tom libuju, protože jsem ráda dost zajímavá na to, aby mě řešila půlka školy v šatnách před tělákem, nebo tak. Myslím, že Anička Mandarinka to má víceméně podobně.
A tohle není hejtování, jen veřejné řešení mě a nás, už zase, konečně. Jó, zeptejme se jí na to všichni. Má touha po pozornosti lítá blahem v oblacích.
A asi začnu používat slovo ťuchmat. Na pochybných koncertech se dosud cizí lidi ťuchmají v kotli a působí to děsivě. Chi.
(A půlka lidí asi nepochopí, o čem je řeč, ale to je asi jedno. Je noc po koncertu, tak se mě nemusíte snažit úplně chápat)