Je to měsíc od mého nástupu do mojí první plnoúvazkové práce. Mám pocit, že bych si k tomu měla něco poznamenat.

Výběrové zoufalství

Až do poměrně nedávné doby se můj život vyznačoval tím, že jsem vždycky zhruba věděla, co chci dělat. Jakože, nevěděla jsem, co si chci dát za zmrzlinu a na co se chci dnes večer dívat, ale věděla jsem třeba s docela velkou jistotou, co chci studovat a jak rámcově chci, aby vypadal můj každodenní život. A taky jsem se, asi tak od první chvíle, na kterou si pamatuju, pekelně těšila, až budu velká, svobodná a hlavně samostatná. Autonomní.

Ale když se začal blížit moment, kdy bych si měla vybrat, čím se teda jako budu živit, padla na mě naprosto nepochopitelná a dosud nepoznaná beznaděj a paralýza. Prostě jsem nevěděla. Spolu s dalšími vyčerpávajícími faktory tohoto podzimu a zimy mě to občas totálně ničilo.

Měla jsem strach, že ať si vyberu cokoliv, nebude mě to bavit. Příležitostí je přitom v mém oboru víc než dost, ale o to horší by bylo, kdyby mě to fakt nebavilo. Měla jsem strach, že si vyberu něco, co pro mě není dost dobrý. Že nevyužiju svoje vzdělání. Že budu dělat produkt, kterej je pěkně nudnej a není k ničemu. Že budu mít málo peněz, i když třeba víc, než pořebuju, ale míň, než si lidi okolo myslí, že bych mít měla. Že mě to nijak nerozvine a příští hledání práce bude stejně zoufalé jako tohle. A další milion takových nesmyslností.

Kromě toho jsem měla úzkost i z té nekonečnosti pracovního života, absence prázdnin a monotónnosti.

Když jsem ještě nekoukala po konkrétních nabídkách, ale lidi už se mě začínali ptát, co teda plánuju, nějak jsem věřila, že až se na ty inzeráty podívám, prostě se to ukáže. Bude tam něco, co bude prostě boží, a jasně že mě tam přijmou, protože se pro to budu úplně dokonale hodit. Protože jinak fakt nevím. Nemám žádnou jasnou představu, ale to mi přece dává jedině větší prostor a možnosti.

Ale pak jsem si na podzim ty inzeráty číst začala. A ukázalo se, že těch juniorních pozic s požadavky, kterým plus minus vyhovuju, je nějak mnohem míň, než jsem čekala, a těch, co by mi přišly zajímavé, je ještě míň. Neměla jsem se cíleně nějak víc prakticky profilovat, abych těď už uměla nějaké konkrétní technologie? Když mě zrovna to tak strašně nezajímá…

Zdálo se mi že úplně nejjednodušší varianta by byla jít na doktorát. Což je trochu absurdní, protože mi to přijde jako něco pro nejlepší z nejlepších. Zdálo se mi to jako to jediný, na co mě škola připravila fakt dobře, měla jsem skvělý témata a skvělý lidi, se kterýma bych na univerzitě mohla pokračovat. Ale nebudu přece dělat něco, o čem jsem od mládí tvrdila, že to nikdy dělat nechci, jen proto, že je to teď zrovna jednoduchý.

Poslat to tam

Chvíli, kdy pro to začnu něco aktivně dělat, jsem posouvala a posouvala. Po diplomce, po státnicích… A pak už se teda něco dít muselo. Zkusila jsem si nějak ujasnit ty priority. Asi chci, aby mě to bavilo, což znamená, že tam musím mít příležitost přemýšlet. A pak by to asi měl být dobrej produkt, když se mi už teď dělá blbě ze všech inzerátů na finanční systémy, tak bych to prostě dělat neměla, jakkoliv mi to zužuje možnosti.

A tak jsem svůj životopis poslala přesně na 4 místa:

1. Do Seznamu na ML výzkumnou pozici. Vypsanou mimochodem v Praze, ale zkusit to můžu. Protože to zní jako něco, co by absolvent našeho oboru měl dělat a zní to cool. Ve skutečnosti bych tam radši dělala mapy.cz, ale to zrovna vypsaný nebylo.
2. Do malé brněnské firmy dělající autonomní a na dálku řízená vozidla na C++ programátorku. Ano, taková firma existuje. Ne, v C++ jsem toho v životě opravdu moc nenapsala. Ale asi bych tam měla pracovat, protože fakt nerada a fakt špatně řídím. A posunout svět v tomhle směru dopředu zní líp a bezpečněji, než se to snažit naučit.
3. Do o něco větší firmy, která dělá různá ML řešení na zakázku, na data science pozici. Protože mi to doporučil Martin v průběhu mého zoufalství. Lákavé na tom bylo to, že v tom nejspíš byla nějaká diverzita. A opět to dost odpovídá tomu, co mám vystudované, jakkoliv vlastně nevím, jestli je zrovna strojový učení to, co mě na tom bavilo.
4. Na agenturní inzerát objevený na linkedinu, na který se hlásilo asi 120 lidí, ale byl o plánování toho, jak mají jezdit nákladní lodě. Věci, kterým rozumím díky svojí diplomce, a který mě začaly fakt bavit.

Možná to bylo málo. Vlastně nevím, co bych dělala, kdyby mě nakonec po těch pohovorech nevzali nikam.

Proč mě pořád někdo zkouší, když škola skončila?

Vlastně jsem nějak nepočítala s tím, kolik přesvědčování lidí o svých kvalitách mě čeká. Moje předchozí ucházení o různá místa bylo dost zadarmo, ale teď najednou, byť jsem zkušenější a vzdělanější, to bylo nějaké náročné. Moje 4 volby dopadly následovně:

1. Zamítnuta na základě životopisu, prý nemám dost zkušeností a jsem z Brna.
2. Pozvánka na online pohovor o tom, co od toho vlastně čekám. Ten dopadl dost strašně, byla jsem pekelně nervózní a přišlo mi, že jediné, co jsem řekla, bylo že neumím C++. Kupodivu následoval technický pohovor, kam mě nalákali s tím, že by mě přijali na C, ale pak se ukázalo, že je to i s ++, na což jsem se nijak nechystala. Ale protože su fakt dobrá v řešení algoritmických úloh na papír, vyhodnotili, že mě to ++ klidně naučí a byla jsem přijata.
3. Taky online pohovor. Pak zadání domácího úkolu a druhý pohovor nad řešením. A pak mě navzdory mým očekáváním, že tohle je ta bezpečná volba, nevzali, prý s tím, že pro mě zrovna nemají vhodný projekt. Což by se dalo pochopit, ale nevím, proč teda jejich inzerát tak dobře seděl na můj profil.
4. Nikdy mi nikdo neodepsal. Chyba.

A jelikož mezi tím vším uběhl asi měsíc a já už se fakt potřebovala někam upíchnout, nemělo smysl nad tím dál rozjímat, a přijala jsem nabídku č. 2. Když nad tím přemýšlím zpětně, mám pocit, že to byla varianta, na kterou jsem psala od srdce s tím, že se na to sice asi nehodím, ale chtěla bych, zatímco 1. a 3. byly spíš o tom, co mám pocit, že je ode mě očekáváno. Takže to asi dopadlo nejlíp, jak mohlo. I tak jsem si ale ve chvíli, kdy jsem to přijímala, nebyla jistá vůbec ničím.

Pracuju

Je to tak. A baví mě to, zatím. Všechny ty obavy ze začátku článku se mi zdají úplně směšný. Dělám na robotickým traktůrku a jsou mi zadávány speciální matematické úkoly, protože jsem v životopise měla, že jsem z Jarošky. To znamená, že jsem druhý týden v práci použila nějaký goniometrický funkce.

Vlastně jsem asi vždycky fakt chtěla programovat, víc než cokoliv jinýho. A vlastně jsem asi vždycky chtěla dělat něco hodně hmatatelnýho, ne systémy pro systémy. Autíčka bych si pod tím ani na konci střední ani před rokem nepředstavila, ale vlastně je to fakt dobrý.

A taky jsou kolem mě super lidi, zvládám s nima na svoje poměry komunikovat a baví mě s nima chodit na oběd.

Vlastně mi to na konci tohohle článku přijde dost neuvěřitelný. Nevěděla jsem nic, a teď si připadám fakt šťastná. Nevím, jestli to tak bude i za měsíc a za rok, ale zatím je to mnohem lepší, než jsem si představovala.

Prostě mi věci už zas padají do klína ani nevím jak. Možná fakt vůbec nemá cenu někam cíleně směřovat.