Konce etap

Koncem prosince

Skutečnost, že už jsme zpátky dýl, než jsme byli pryč, mě docela šokovala. Poslední půl rok se zdá jako jakési průhledné prázdno.

Napsala jsem diplomku, za kterou jsem se zatím ještě nezačala stydět, což je pěkné. Jinak se za posledního půl roku nestalo vůbec nic, alespoň to tak vypadá v kontextu vedlejšího jara. Minimálně se nic nestalo tady a teď. O nějakých dějích kdesi ve virtuálnu mojí hlavy by se asi uvažovat dalo. A naučila jsem se skládat Rubikovu kostku.

Všechno se konečně vrací do normálu. Měla jsem už solidní strach, že žádný z těch milníků, ke kterým se upínám jako k nějaké psychické spáse, totiž odevzdání diplomky a opravdový návrat domů, mi nakonec nepomůže, protože opravdový zdroj všech mých smutků leží někde úplně jinde. Ale asi to nějak pomohlo. Zase cítím nějaký pocit kontroly nad vlastním životem a zodpovědnost sama za sebe.

A koncem ledna

Státnice. Asi poslední stres ze zkoušky v životě, větší, než bych s tím, že už je to vlastně třetí taková zkouška, cítit měla. Připravená jsem si oproti těm předchozím dvěma připadala nejmíň, byť jsem se učila nejintenzivněji. Ale nějak se to povedlo.

Všechny ty věci, které jsem na fakultě prožívala naposledy, jako poslední přednáška nebo poslední zkouška, nebyly vůbec tak smutný, jako poslední přednáška ve Španělsku. Nebo třeba odchody z obou stupňů Jarošky. Trochu smutno mi je, trochu bych chtěla zůstat u svých míst, lidí a jistot, ale asi je zrovna teď dobrá chvíle zmizet.

Od zítřka jsem nezaměstnaná. A vůbec nevím, co se životem dál. Asi je spousta věcí, co bych nějakým působem chtěla, ale nemám tušení, jaké jsou jejich vzájemné priority. Průběžně se z toho mezi ostatními stresy hroutím už pár měsíců, teď mám nějaké endorfiny z nového titulu, ale brzo to asi přijde naplno.

Nevím, proč přesně se to zdá tak významný, ale přijde mi, že první pořádná práce člověka možná formuje strašně moc. Nebo alespoň ten směr, kterým se bude ubírat. Do teď jsem vždycky nějak věděla, co chci, výběr školy byl jasný spoustu let před tím, než to bylo aktuální, všechno šlo tak, jak jsem si přála. Jenže teď nevím, co si přeju.

Ale všechno nějak dopadne.

4 odpovědi na “Konce etap”

  1. Laman napsal:

    Já u věcí jako je první práce vycházím z předpokladu, že stejně nemůžu kvalifikovaně určit, co chci. Tak naivně něco vyberu, abych získal informace, podle kterých se rozhodovat příště.

  2. V. napsal:

    Gratuluju!
    Moje první práce asi přišla moc brzo, když jsem ještě netušila, co všechno je možné si přát, a postupně se z ní stala pořádná. Mám pocit, že jsem teď trochu jinde, ale nemám žádný dobrý důvod odcházet. Může být přínosné volit si teď po absolvování.

  3. V. napsal:

    … Tedy myslím, volit si teď podle mě přináší možnost víc experimentovat. Přijde mi, že teď můžeš mít vznik vazeb a závazků víc pod kontrolou a vědomě se v tomhle ohledu vnitřně nastavit.

  4. Em napsal:

    Přidávám se k gratulacím!
    S první pořádnou prací jsem to před půl rokem měla stejně, s tím rozdílem, že jsem předtím neměla ani moc nepořádných prací v oboru. Takže máš pořádnou výhodu :) Šla jsem do ní s tím, že než bych si tři měsíce vybírala, tak raději půjdu na zkušebku do první organizace, která splní moje 2 (resp. 3) ktritéria.

Napsat komentář