Jsem o tolik lepší máma venku než doma. V akci než v klidu. Každá výzva, které se bojím, dopadne nakonec nad očekávání. Kromě dnů, kdy se nic neděje. Těch se bojím taky. A ty pokaždé dopadnou úplně strašně.

Dítě v šátku v současné chvíli dokáže lozit po skalách (ne vertikálních stěnách, jen po cestách mezi šutrama, rozumějte), se zaujetím poslouchat prezentaci výsledků a plánů naší firmy, přebalovat se a cvičit na bříšku uprostřed lesa, jezdit MHD (většinou…) nebo v klidu spát uprostřed všech zvuků a pachů indické restaurace, rodinné oslavy i dvaceti dětí na výletě.

Dítě je spokojené, když se kolem něco děje. Nebo možná, když jsem spokojená já. Když se nic neděje, točíme se ve vzájemné spirále protivnosti, dokud se mezi třetí a pátou odpoledne obě nesesypeme. Je to s náma těžký. A vlastně mě fascinuje, jak komplikovaný a lidský vzájemný vztah dokážeme mít, už teď.

Pokaždé, když se mi podaří den naplnit a všechno je fajn, mám pocit, že by úplně nejlepší bylo už doma nebýt prostě nikdy. Sbalit si náhradní oblečení a nepromokavou podložku se slony a za běhu jen doplňovat zásoby jednorázových plínek a chleba se sýrem a bloumat světem a dělat věci, co lidi dělají.

Jenže to nějak nejde. Náhradní oblečení i podložka se slonem skončí dřív nebo později totálně poblinkané a někdo musí doma čekat, až dopere pračka. A možná bych neměla žít jen z chleba a sýra. Ty jednorázový plínky asi nejsou ideální a zkroucené dítě v šátku celý den taky ne. A taky je čím dál větší zima. A hlavně asi nevím, co jsou ty věci, co lidi dělají. Bloumat bez cíle a důvodu mi jde taky celkem špatně, byť pořád líp, než být bydlenka.

Je dost strašný, jak moc mě ničí vlastní domácnost. Jak si každý den uvědomuju, že vůbec nejsem zvyklá dělat tam něco víc, než jen přespávat. Jak mě doma drží nutnost likvidovat nepořádek, který vzniká tím, že doma jsem. O kolik náročnější je provést jakýkoliv úkon tady, v prostředí, které je k němu uzpůsobeno, s hromadou věcí, které by se na něj mohly/měly použít, v porovnání s provedením na náhodném místě s tím, co mám zrovna v batohu.

Čím dál víc propadám touze po extrémním minimalizmu. A souběžně taky propadám on-line nakupování, aby můj důvod vylézt z domu mohl být alespoň balík v boxu.

Hledám balanc. A tento článek je spíš archivem pocitů, než čímkoliv jiným.