Během magisterského studia jsem se na sepisování svých dojmů ze studia na svojí domovské univerzitě úplně vykašlala. Nějak už mě to nebavilo a začala jsem mít pocit, že je to všechno tak strašně subjektivní, že to nemá vlastně vůbec žádnou hodnotu. Předměty se každý semestr trošku mění, co mě bavilo nemusí bavit nikoho jiného, kdo ví, jaký pocit bych z čeho měla, kdybych si to zapsala v jiném pořadí. A tak. Ale když jsem tím vším prošla, chce to alespoň nějaké slovo závěrem.

Obor

Magisterský obor jsem si vybrala před třemi lety asi tak, že jsem si poctivě pročetla povinné a povinně volitelné předměty všech oborů, co mi přišly názvem alespoň trochu sympatické, a přihlásila se na ten, kde jsem našla nejvíc předmětů, které jsem si v budoucnu chtěla zapsat tak či tak. Volba padla na program Umělá inteligence a zpracování dat, plán Strojové učení a umělá inteligence.

Nutno říct, že jsem si touto volbou byla daleko míň jistá, než posledně při výběru bakalářského oboru. Tehdy jsem totiž byla nějak bláhově přesvědčená, že se toužím věnovat NLP (z čehož jsem následně vystřízlivěla asi tak ve druhém semestru). Tady to bylo mnohem nejistější, vůbec jsem neměla pocit, že nějak extra toužím zrovna po strojovém učení, ale zdálo se to jako nejrozumnější kombinace dostatku matiky, ale zároveň i spousty možných praktických aplikací. Navíc to navazovalo na mého bakaláře a šli tam moji kamarádi. Tak proč ne.

Průběh

Mám pocit, že naprostou většinu výuky jsem si odbyla hned první semestr. Zapsala jsem si všechny povinné a některé volitelné podzimní předměty, což dalo krásných 8 předmětů a 39 kreditů, a v teple svého domova (protože byl rok 2020) jsem poctivě studovala. Fascinovalo mě, jak je najednou všechno propojené. Na bakaláři měl člověk každý semestr od všeho něco, ale tady bylo najednou všechno zaměřené jedním směrem a všechno souviselo se vším.

Skončila jsem tehdy s prací, což pořád ještě považuju za výborné rozhodnutí. Teď teda ještě uvidíme, jak spokojená budu na pracovním trhu oproti normálním lidem, co na začátku studia nepracovali a pak si v průběhu něco našli a už něco umí, trochu strach z toho mám. Nicméně mě škola ve chvíli, kdy to byl můj primární cíl, začala bavit mnohem víc. Když jsem se k tomu pokoušela chodit do práce, nedělala jsem pořádně ani jedno a bylo mi z toho akorát zle. Ale přitom jsem si mohla dovolit jen studovat (a občas učit), a tak jsem si to dovolila. A najednou jsem měla čas chodit na všechny přednášky, dělat úkoly pořádně a něco si z nich odnášet.

Druhý semestr byl skladbou předmětů mnohem slabší. Byl to můj jediný jarní semestr studia, takže jsem si musela zapsat všechny povinné jarní předměty. Těch nebylo moc, takže jsem měla prostor i pro něco volitelného (Rozvrhování), něco navíc (Modelování a simulace, C#) a něco navíc navíc (Balkan grill). Nebavilo mě to tolik, ten podzimní semestr pro mě byl hodně matematický, tady to bylo spíš o aplikačnějších/upovídanějších předmětech, jako databáze a superpočítače. Celkově mě ten rozdíl mezi jarem a podzimem překvapil, docela mi tímto semestrem došly jarní předměty hodné zápisu a byla jsem ráda, že tu další jaro už nebudu. Mám pocit, že tenhle problém, že všechno zajímavý je na podzim, musí mít většina teoretičtěji orientovaných oborů a lidí, doporučuju se na to při plánování studia trochu dívat. Ale možná už je to lepší, jak se šablony postupně vyvíjí.

Druhým semestrem tak nějak skončila intenzivní část studia. V dalších semestrech už jsem řešila hlavně diplomku, erasmus a různé volitelné a nepovinné cypoviny. Všechny tři další semestry jsem měla pod 30 zapsaných kreditů a maximálně dvě zkoušky. Čím dál víc si uvědomuju, že čím míň toho dělám, a čím míň z toho dělat fakt nutně musím, tím víc mě to baví. Jak ale zvládat dělat všechno, co by si člověk přál, a zároveň si to užívat tolik, jako já přednášky mého jediného normálního předmětu poslední semestr, netuším.

Konec

Začněme od diplomky. Nebo možná od bakalářky. Ta pro mě tehdy byla totálním utrpením, nutným zlem a zašlapáním veškerého mého ega, tedy zdání, že bych možná mohla umět docela dobře psát nebo programovat. Reálný kámen úrazu byla asi spíš tehdejší covidová neschopnost si zorganizovat čas a dělat něco samostatně, ale bylo to dost hrozný.

A tak mě vlastně překvapilo, o kolik míň bolela diplomka. Strávila jsem s ní neporovnatelně víc času, víc času jsem z ní byla zničená a měla jsem pocit, že to nemám šanci dodělat a stihnout, ale většinu toho času mě to vlastně dost bavilo. Klíčové bylo dobré téma, jehož dobrost mi na začátku ani úplně nedocházela (vybrala jsem si ho, protože jsou tam vlaky), a skvělá vedoucí (Rudová). Měla jsem možnost si vymyslet a naimplementovat od začátku do konce vlastní algoritmus, který řešil hezký a težký problém. A fungovalo to a dalo se o tom hezky psát a vůbec. Nevím, jestli jsem si zasloužila tolik péče, kolik jsem dostávala, protože o žádném jiném tak pečlivém vedoucím jsem nikdy neslyšela. Občas jsem měla chuť se na to už vykašlat, další poznámky nezapracovávat a být v klidu, protože je to přece jenom blbá diplomka, a asi se to dalo absolvovat s daleko menším úsilím. Nicméně si myslím, že to stálo za to, mám ze sebe dobrej pocit a práce na téhle diplomce mi dala fajn benefity během posledního semestru, zejména kancl na FI sdílený s kamarády, a to se vyplatí.

A pak přišly státnice. Nějak jsem čekala, že to už nebude nějaký velký náraz, oproti bakalářským je tam jen pár otázek, zas tak moc jsme toho v povinných předmětech nědělali, už jsem takovou zkouškou prošla dvakrát a říká se, že od magisterských státnic se moc často nevyhazuje. Eh.

Na jednu stranu musím uznat, že jsem se oproti bakalářským státnicím učila míň, protože jsem měla míň času (potřebovala jsem chvíli rozdýchat diplomku, pak hned přišly hned Vánoce, pak jsem měla ještě jednu zkoušku a ukončení kreditovkovitých předmětů, a nakonec mi na učení zbylo asi dva a půl týdne. Což je furt víc než den na otázku, takže se to dá.

Nicméně se ukázalo, že je toho přece jenom trošku víc, než jsem čekala. Nejvíc mě štvaly otázky (resp. jejich části), které se ptaly na věci z volitelných předmětů, které jsem si nezvolila, nebo z předmětů, které se různě měnily a každý semestr se probralo něco trochu jiného. Myslím, že to byly trochu bolesti nových akreditací, problémy s volitelnými předměty v otázkách jsou pro lidi, kteří začínají letos, už nějak vyřešené (čti: všechno z otázek je povinné a možností volby je míň). Oproti tomu, když se člověku něco takového stalo na bakaláři, kde se otázky ptají na základní věci, kterých je plný internet, se to tady v některých případech fakt špatně dohledávalo. Kromě toho jsem měla celkově pocit, že si nic nepamatuju, což bylo asi dáno tím, že jsem to všechno studovala před třemi až čtyřmi semestry. U spousty otázek jsem měla pocit, že jestli tohle má být to důležité, co si ze studia odnáším, tak proč to nevím teď z placu? Velkou část věcí jsem se naučila najednou narychlo z nějakých youtube videí, kde se vlastně zdály překvapivě jednoduché. Proč jsem tu seděla dva a půl roku, když se to teď naučím za dva týdny? Co jsme na těch přednáškách dělali navíc? Chápala bych ta videa, kdybych si neodseděla přednášky? Samé záhady.

Ve výsledku jsem tam šla s tím, že to může dopadnout snad úplně jakkoliv, klidně A, klidně F. U Bc. státnic i u maturity jsem si byla mnohem jistější, že to musí vyjít. Mimochodem, z našeho programu státnice dalo jen 9/13 lidí. Nevím, jestli bych tomu řekla, že od Mgr. státnic se nevyhazuje. Nicméně žádné neúspěšné státnice jsem osobně neviděla, tak nevím, jak ten výkon musí vypadat.

Co si z toho odnáším

Když jsem se učila na státnice, zdálo se mi, že přestože mě obor bavil, nemám úplně pocit, že jsem se dokonale naučila právě ty věci, které jsou ve státnicových otázkách – tedy to, co by měla fakulta garantovat u každého absolventa. Na druhou stranu jsem si docela jistá, že jsem se něco naučila, dokonce bych řekla, že to byla jedna z nejlepších fází mého vzdělávání, kdy jsem se konečně po té spoustě let v systému dostala zpět k tomu, že do školy chodím fakt ráda a zajímá mě to. Důkazem toho, že jsem se nějak zlepšila, je třeba to, jak se mi dařilo psát diplomku. Nebo asi i to, že jsem na Erasmu měla pocit, že mi všechno jde oproti ostatním líp, než tady, jako bych měla nějaké výborné základy. Ale co jsem se teda naučila, když ne státnicové otázky? Přesně nevím, snažím se to definovat, ale přijde mi, že mi pro to chybí slovník.

Co si do toho životopisu vlastně napsat, když máš pocit, že tvoje kvality jsou úplně v něčem jiném, než v tom, které umíš programovací jazyky?

‒ Martin

• Myslím, že jsem teď fakt dobrá v analyzování věcí. Vyhodnocování experimentů, určování, co je zajímavé, co má smysl zkoumat dál, hledání významů. Uvědomila jsem si to hlavně ve Španělsku, kde mi přišlo, že v tom oproti ostatním docela vynikáme, ale tady občas taky.
• I když neumím ty státnicové otázky pořádně a rozhodně bych si nevěřila, že bych ty státnice udělala znova bez dalšího ukládání do krátkodobé paměti, mám už do spousty konceptů v nich obsažených dostatečný vhled na to, abych se dokázala chytit a nadchnout do souvisejících věcí bez panikaření, že ničemu nerozumím. To se mi totiž jinak docela stává a kompletně to asi jen tak neodbourám.
• Fakt hodně jsem se zlepšila ve čtení a psaní odborných a anglických textů.
• A vůbec, vlastně mi odborné články přijdou jako mnohem běžnější zdroj informací, než předtím.

Jsou to takové měkké věci, které moc nesouvisí s konkrétním oborem. Fascinuje mě, že si uvědomuju, jak se v tomhle věku furt posouvám i v něčem takovém, v době, kdy už jsem čekala, že budu dávno hotový dospělák, a kdy mi skutečnost, že tolik let furt jen sedím někde ve škole, začínala připadat jako strašně neefektivní využívání lidské kapacity. Je mi jasné, že jsem se tyhle věci mohla naučit i jindy a jinde, ale naučila jsem se je teď a tady a jsem dost ráda, že je umím.

Konkrétní předměty

Přijde mi, že jsem v rámci oboru trochu netradičně zaměřený jedinec. Většina lidí okolo jsou nadšenci do neuronek, stavitelé obrovských modelů, které schroustají hromadu dat a pak kvalitně plní své cíle. Já jsem tohle nadšení nějak nikdy nezačala sdílet, mnohem víc mě baví dělat menší a jednodušší věci a přitom rozumět, co se tam děje.

Další věc je, že přestože se ten plán jmenuje Strojové učení a umělá inteligence, strojové učení se na naší fakultě neučí vůbec dobře. Takže linka toho, co mě reálně bavilo, šla trochu bokem současného AI mainstreamu, a kdybych šla na ten obor s tím, že se chci dobře naučit to, co si pod tím názvem představím, asi budu zklamaná. Ale já naštěstí moc žádné cíle neměla.

Konkrétně mě z povinných a volitelných předmětů bavily hlavně všechny Rudoviny (IV126 Umělá inteligence II/dnes Fundamentals of AI ‒ základ pro moji diplomku, PA163 Programování s omezujícími podmínkami ‒ protože to mělo cvika a já jsem zjistila, že mě fakt hrozně baví objevovat nová paradigmata, PA167 Rozvrhování), neuronky (PV021) a pravděpodobnost (IV111). Hodně dobře (zvlášť na distanční poměry) odučená asi byla i statistika (MA012), ale furt je to statistika s kvadrilionem vzorců a obvykle mě přednášky totálně odrovnaly.

Když se na to ale dívám zpětně, přijde mi, že to nejlepší stejně byly předměty, které jsem měla úplně nepovinně. Konkrétně jako jeden z nejlepších hodnotím IV109 Modelování a simulace, kde se mi sice kryly přednášky s cvikem, které jsem učila, ale domluvila jsem si povolení si je pokoutně nahrávat a poctivě jsem si je každý týden zpětně pouštěla. Stejně jako v případě celého studia nemám pocit, že to hlavní, co mi tenhle předmět dal, je modelování nebo simulace. Je to totiž jeden z mála předmětů na fakultě, u kterého jsem měla pocit, že se snaží lidi naučit nějak přemýšlet nad problémy. Sedělo mi to a mám z toho hrozně dobrý pocit, jak z přednášek, tak z projektu a jeho konzultací. Doporučuju všem, v podstatě bez ohledu na obor a ročník, většina mých spolužáků byli bakalářští studenti.

Dál bych chtěla udělat reklamu MA015 Graph Algorithms, což byl můj jediný pořádný předmět v posledním semestru. Asi jsem byla už nějaká nostalgická z toho, že to všechno končí, a taky jsem v sobě ve Španělsku objevila zapomenutou vášeň pro algoritmy, ale chodila jsem tam hrozně ráda. Další zábavička (kde mě mrzí, že jsem byla nakonec jen jeden semestr) je seminář Formely, kde se každý semestr dělá nějaké téma tak do (matematické) hloubky, že z toho každý týden máte pocit, jako byste si fakt dobře zacvičili, akorát mozkem. A na závěr studia bych doporučila VV070 Seminar on Master’s Thesis Writing, já tam šla, aby do mě víc lidí kopalo, ať tu diplomku píšu. Fungovalo to, byli jsme tam celkem 3 studenti, a dokonce jsem se i něco naučila.

Kromě „pořádných předmětů“ na FI jsem si zapsala leccos, co mě zaujalo, spousta z těch předmětů by se dala nazvat kreditovkami, ale já jsem kredity nepotřebovala. A vlastně to všechno bylo dobrý, tak jen výčet pro budoucí generace:

• JSB080 E-KURZ: Balkan Grill
• XS350 Práce se skupinovou dynamikou
• ZX404 Úvod do tajemství map a GIS – online
• VV052 Večerní kresba
• CORE067 Roboetika: od RUR k umělé inteligenci
• G5811 Horniny a minerály na brněnských ulicích – interdisciplinární exkurze s využitím geocachingu

A to je asi všecko. Bylo to hezký. Fakulto, dík.