Abych to všechno uvedla, teď jsme i s Petrem v Barceloně, kde plánujeme příští semestr studovat na Universitat Politècnica de Catalunya, konkrétně Facultat d’Informàtica de Barcelona. Výběr destinace byl dosti náhodný proces střídavého nadšení pro různé kouty Evropy a zvažování všech možných výhod a nevýhod. O rok dřív jsme se dostali do Finska (což ale nakonec kvůli COVIDu nevyšlo), teď jsme si kromě Španělska podávali přihlášku ještě do Estonska a Dánska. Nakonec nás ale vzali do jediné jižní varianty, s čímž jsem ze svého únorového pohledu čím dál víc spoko. Univerzita slibuje dva magisterské programy kompletně v angličtině, ve kterých je docela dost zajímavých předmětů. Ale o tom snad později, až začne opravdová škola.
Den 0 byl den před mezinárodním dnem mokřadů, a taky den našeho odjezdu z Brna, 1. 2. 2022.
Plánů na den 0 bylo dost ‒ sbalit se a nachystat byt tak, aby v něm mohl bydlet někdo jiný, zúčastnit se online první hodiny kurzu katalánštiny, podepsat smlouvu na CZS a ve 21:22 nasednout na vláček do Vídně.
Ráno jsem se vrhla na dobalování. Já už jsem měla v podstatě všechno v Gemě víc něž týden, protože jsem se těšila, potřebovala jsem zjistit, jestli se mi to tam vejde a tak. Zdálo se, že vejde, při posledním převažování měl batoh nějakých 13 kg, to na tábor nebo delší puťák (když započítám vodu a jídlo) toho většinou táhnu o dost víc, hmotností i objemem. Měla jsem ještě vizi, že všechno znova vybalím a nafotím, abych to měla zdokumentované jako Domča, čímž jsem strávila celé dopoledne. Měla jsem pocit, že mám prázdný batoh, takže jsem tam vesele cpala hromadu společných věcí, dvě piva, a tak dále.
V jednu nám začínala Katalánština. Těšila jsem se na ni, ale docela mě zaskočilo, když se po několika minutách ticha vyučující začala mluvit docela rychlou kastilštinou (čtěte: normální španělština). Já se jakž takž chytala, ale zoufale jsem pohlédla na Petra, který se na rozdíl ode mě neučil španělsky 6 let na gymplu a pravděpodobně jí nerozuměl ani slovo. Ozval se, že neumí žádný románský jazyk, na což mu byla nabídnuta anglická verze slajdů a výuka pokračovala ve španělštině.
Pro mě to znamenalo dvě hodiny přepínání mezi čtyřmi jazyky: španělským výkladem učitelky, katalánským obsahem, anglickými slajdy ve chvíli, kdy jsem něco nechápala a občasným tlumočením pokynů do češtiny Petrovi (což většinou znamenalo, že jsem mezitím zcela ztratila nit). Zjistila jsem, že moje porozumění mluvené španělštině je na tom líp, než jsem čekala, ale mluvit fakt nezvládám, takže jsem asi působila docela natvrdle, když jsem nebyla schopná odpovídat na otázky kvůli tomu, že jsem na to prostě neměla slovní zásobu.
Ve skupině s námi byli dva týpečci z nějakých jihoamerických států, holka z Turecka a nějaký Ondra z Prahy, co tady bude studovat architekturu (když jsme měli říkat, odkud jsme, řekl, že z Prahy a ne z Česka a zdálo se, že paní učitelka za celou dobu nepochopila, že je stejné národnosti jako my, ale možná jsem já nepochopila, co ona chápe). Zdá se mi, že Ondra i ta Turkyně mluví španělsky o něco líp než já a deptá mě to. Od příště už prý budeme mluvit jen katalánsky, doufám že fakt jo, protože takhle se mi to akorát míchá do sebe a chudák Petr. Fakt mě to zmohlo.
Hned jak jsme skončili vystartovala jsem na šalinu a jela na Centrum zahraniční spolupráce v posledním možném časovém slotu podepsat svoji smlouvu. Jo, asi by to měl člověk řešit dřív, ale náš fakultní koordinátor nespolupracoval a my to nechali vyhnít moc dlouho. Naštěstí to bylo úplně v klidu.
Zbývalo posledních pár hodin na balení, uklízení a jezení těch nejvzácnějších zásob ze spíže, které jsme tam nechtěli nechat (čtěte: rýžové nudle). Svoje příruční zavazadlo (malá 30l krosnička) jsem si připnula prázdné zvenku na batoh a dovnitř dala poslední věci, které byly doteď potřeba venku (hlavně počítač). Ve chvíli, kdy už jsem byla oblečená (kromě bot) a měla to všechno na zádech jsem si šla naposledy stoupnout na váhu, která ukázala fascinujících 67,5 kg, což je asi 1,5 násobek mojí vlastní váhy a absolutně nechápu, kde se ta kila najednou vzala.
Následovala cesta na šalinu, šalinou na vlak, vlakem na letadlo. Postupně jsem zjišťovala, že mám fakt problém ten batoh unést, teda zejména zvednout a pokaždé potřebuju pomoct. Celé to poprvé vyvrcholilo ve Vídni v S-Bahnu, kde jsem se při vystupování celá převážila a praštila do hlavy o nějaký kus vlaku (furt tam mám trochu bouli).
Nejzajímavějším pozorování této fáze cesty je, že ve Vídni na nádraží (na nástupišti S-Bahnů) se nepohybuje nikdo jiný, než Češi, kteří se anglicky ptají kolemjdoucích, jestli se tímhle vlakem dostanou na letiště. Jenže všichni kolemjdoucí jsou taky češi, kteří se zrovna chtěli někoho zeptat.
Na letišti jsme byli zhruba o půlnoci, takže pokračování příště.
