Zní to docela neuvěřitelně, ale toto bude článek o socializaci, která neskončila fiaskem.

Když jsem v posledních příspěvcích psala o tom, jak teď trávíme hodně času věcmi do školy, velkou část toho tvořila příprava prezentace do předměty Multiagent System Design, zkráceně MASD. Tento předmět vyniká mezi ostatními z pohledu skupinové dynamiky několika, pro jiné lidi možná nezajímavými, věcmi:

• Děláme v něm týmový projekt, přičemž my dva nejsme spolu v týmu.
• Je tam celkově málo (13) studentů.
• Přednášky jsou v pátek večer.
• Na první přednášku, kdy jsme byli nemocní, jsme se připojili online a se všemi jsme se tam představili.
• Učitel je hrozný pohodář.
• Před ním máme jiný předmět, který má zapsaný hodně lidí z tohoto předmětu.

Ze všeho toho plyne, že se v tomhle předmětu cítím hodně dobře. Neříkám, že nutně akademicky, často jsem na těch pátečních přednáškách už dost vypnutá, ale od začátku to byl předmět, u kterého jsem měla pocit „Jestli si někde najdu nějaký kamarády, tak tady“. A stalo se – nějak znám asi 7 lidí z toho předmětu, 8. jsem já. A to je docela hustý skóre.

První zásluhou tohoto předmětu bylo, že v náš druhý den ve škole, v jiném podobném předmětu přišel Michael, Američan, který tu studuje celého magistra, který si nás pamatoval z té naší online účasti. Pomohl nám s přihlášením do ISu UB a pozval nás na oborový Discord. Od té doby jsme se nebavili, ale vděčná jsem mu neskutečně.

Druhý úlovek byla Summer, Číňanka, která si o to, abychom si ji zapamatovali svojí extroverzí poněkud říkala, a tak jsme ji využili na rady ke školnímu bufetu a od té doby jsme se občas pozdravili.

S Eliškou máme společných předmětů několik, na začátku jsme se v češtině pozdravili, ale nikdo z nás se neměl k nějaké větší interakci. Ale před dvěma týdny jsem ji s její kamarádkou Beatou (kterou potkala překvapivě v tomhle předmětu) potkala o obědové pauze na falafelu a trochu jsme se všechny bavily. A další pátek jsme byli s Eliškou zase na obědě, pro změnu s Petrem.

Ze seznámení s Eliškou a Beatou jsem měla velikou radost a začalo mi docházet, že asi pro seznamování bude fakt potřeba se občas od sebe v rámci naší dvojice oddělit. Tušila jsem to už předtím, a protojsem o dva týdny dřív při rozdělování týmů (kde jsem zbyla jako 13. žolík, který si jako jediný mohl vybrat, ke komu se přidá) chtěla radši nějaký, kde on nebude. Z lidí, které zatím znáte, v jednom byl Petr, v jednom Michael, v jednom Summer a v posledním Eliška a Beata. Dala jsem na to, že Summer se ke mě aktivně hlásila. A byla to nakonec asi výborná volba.

V našem týmu jsem já, Summer, Mert (narodil se v Turecku, ale studuje v Německu, tady je taky na Erasmu) a Rob (rozený Barceloňan). Děláme spolu projekt o jakémsi programovacím jazyce pro programování agentů (představte si roboty, kterých může být v jednom systému víc a kteří podle svého programu a vjemů z okolí rozmýšlí, co budou dělat). Měli jsme prezentaci o tom, jak ten jazyk funguje, teď o tom máme sepsat ještě text, a pak v tom budeme programovat nějaký systém.

Našim projektem trávíme mnohem víc času, než by podle mě bylo nutné. Kdybych to organizovala já, nějak bychom si rozdělili části prezentace, samostatně si to nastudovali a vytvořili, a pak se třeba jen na chvíli sešli nebo si zavolali, abychom zkontrolovali, že to dohromady dává smysl. Ale ti lidi vymysleli, že se nejdřív sejdeme a začneme to dělat společně.

Vyklubalo se z toho (o víkendu po tom obědě s Eliškou a Beatou) ne příliš efektivní setkání v kavárně o délce trvání asi 11 hodin (já teda došla až 2 hodiny po začátku a Mert jen na chvíli na konci, ale i 9 je hodně). A pak ještě jedno (tentokrát už o dost kratší). Ladili jsme prezentaci, vysvětlovali si vzájemně koncepty, ale bavili jsme se u toho o všem možném, zašli jsme si společně na oběd a nakonec jsem měla pocit, že by to sice šlo udělat mnohem rychleji, ale že tohle je naprosto skvěle strávený erasmový čas.

Prezentaci jsme úspěšně zvládli, ale čeká nás v tomhle složení ještě spousta práce, takže jsme hned po ní šli na pivo a plánovali dál. Jsem momentálně poslední, kdo ostatním ještě nikdy neplatil pití, což bych měla napravit.

Petr mi můj tým závidí. Rob se mě ptal, jestli s ním nechci být ve dvojici ještě i na projekt v jiném předmětu, ale to už bych Petrovi udělat nemohla. Ale doufám, že s některými ze zde zmíněných lidí zvládnu do konce semestru podniknout i něco jiného, než tenhle předmět. Jsou super.

Abych se vrátila na začátek, nemyslím si, že tohle je tak úplně náhoda, že by zrovna o programování agentů měli zájem nějací milejší lidi než o jiné předměty. Ale velkou část toho způsobilo právě zmíněná atmosféra toho předmětu.

Vychází mi z toho poučení skupinově dynamické: Nebát se občas natvrdo rozdělit lidi do skupinek, ve kterých se (tolik) neznají. Paradoxně z toho můžou nejvíc těžit právě ti, kdo už tam nějakého kamaráda mají a ti, kdo jsou jinak málo komunikativní (ač to pro ně možná bude nejdřív těžký). A pak taky obecné postesknutí, že se na takové věci už na vysoké většinou nehledí, a to bychom to občas tolik potřebovali, a zdá se to divný a jako něco, co tam nepatří (a teď jen vzpomínám na skupinu Cčka, kterou jsem učila během COVIDu a jak byli někteří vděční za to, že jim na online cvičeních dáváme prostor se jen tak při programování bavit o životě).

A poučení osobní: Jakmile se my dva na chvíli ocitneme každý jinde, dostáváme se do řádově víc interakcí s ostatními lidmi. Měli bychom to občas dělat.