Vlastně nevím, jestli jsem tu o tomto plánu někdy okrajově psala, ale jestli jo a nepamatuju si to, tak si to nepamatuje asi nikdo. Pro plné pochopení následujících článků to ale chci vysvětlit a zaznamenat pořádně, a jen těch plánovacích věcí je tolik, že vydají na článek samostatný. Pokud vás to nezajímá, tak si klidně počkejte na další díl o samotné akci.

Takže začneme někde před několika měsíci.

Když jsme ještě byli brutálně asociální, přemýšlela jsem, co bychom mohli dělat v těch pár týdnech, co nám zbudou mezi školou a odjezdem. Celou dobu jsme se chtěli podívat i někam do zbytku Španělska, hlavně na jih, ale dostat se tam je zpravidla pekelně drahé a pokud nechcete letět, tak to i trvá dost dlouho. A taky jsme měli pocit, že ve druhé půlce června tam bude pekelné vedro a pekelné množství turistů. Ale druhá věc, co mě lákala, byly Pyreneje. Veliké hory, do kterých se člověk jen tak nedostane, vlastně kousíček od nás. Při brouzdání po internetech a čtení náhodných faktů o Španělsku jsem narazila na to, že přes celé ty dlouhé hory vede několik (tedy tři) dálkových pěších tras hezky od moře k moři, které by tím pádem asi měly být přejitelné natěžko. A bylo jasno, měla jsem plán. Dojedeme busem do Andorry a za zhruba dva týdny dojdeme pěšky zpět k moři. Jasný.

Pak přišla jedna z nejdivnějších náhod (nebo já nevím, jak to nazvat líp) celého pobytu. Někdy, hádám tak na začátku dubna, jsme jeli s Robertem metrem ze školy, a byla to jedna z prvních situací, kdy jsme se bavili víc o sobě a o životě než o projektu. A on, zcela nezávisle na mém plánu, zmínil, že v červnu bude v Andoře v Encampu Spartan Race, kam člověk může jet dělat dobrovolníka, dovezou nás tam busem zadarmo, že by se nám to mohlo líbit a že on tam kdysi takhle byl. A protože nám to naprosto dokonale sedělo na začátek našeho výletu, prostě jsme se přihlásili, i přestože jsme z jejich webu nebyli vůbec moudří, a museli jsme zaškrtnout políčko o tom, že když tam umřeme, nebudeme si stěžovat.

Následující týdny a měsíce přinesly postupně informace o tom, že Roberto tam vlastně jede s nějakými kamarády taky, že si budou pronajímat nějaký apartmán a můžeme se k nim přidat, a nakonec (pozor, další z divných náhod), že Eliščin přítel tam bude závodit a ona tam bude taky.

Mezitím se postupně upravovala naše vize následného puťáku. Docházelo mi, že fakt nechci strávit dva týdny ve dvou v horách ve chvíli, kdy tady konečně máme nějaké kamarády i čas na ně, a když za pár dní od nich odjedeme nadobro. Trasu jsem zkrátila tak, aby nám na ni stačil týden.

Poslední dva týdny před odjezdem byly poněkud krizové. Dodělávali jsme úkoly do školy, vždycky se zdálo, že po odevzdání nějakého reportu už to musí být pohoda, ale pak se ukázalo, že vůbec. Blížil se čas příjezdu Rona a Andulky a bylo jasné, že úplně všechny ty věci, co se mají odevzdávat v průběhu naší nepřítomnosti, prostě nemůžeme dodělat už před jejím začátkem. A tak mi nezbylo, než plánovanou trasu rozříznout napůl ještě naposledy a udělat z toho něco, co se dá stihnout za tři až čtyři dny, tedy v podstatě vlastně dojít z místa závodu na nejbližší španělskou vlakovou zastávku.

Kromě toho mě to zkouškové docela bořilo i po fyzické stránce. Musím přiznat, že jsem se tady asi celý semestr hýbala o něco míň než doma (jako teda ne, že bych se doma hýbala nějak hodně) a ve zkouškovém přišly tradiční stresy a nedostatek hořčíku, který v kombinaci s vedrem způsoboval pocit totální slabosti, a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli zvládnu dojít vůbec někam. Při zírání do mapy mě pak jednou napadlo srovnat Pyreneje s horami, kde jsem už byla (jako třeba Tatrami), abych zjistila, že jsou fakt vysoké a převýšení, co plánujeme na první den asi bude bolet. Nakonec jsme našli lanovku, co by nás nahoru mohla vyvézt, já jsem spolkla celé své ego a cíle a akceptovala, že asi z mého původního plánu zbude jen titěrný mastňácký zlomek. A jen jsem doufala, že se mi všichni, komu jsem na jaře zmínila, že chci dojít z Andorry k moři, úplně nevysmějou.

A to jsou asi všechny plány, se kterými jsme v pátek nastoupili do autobusu. O tom, jak to reálně dopadlo a jaké to bylo asi někdy příště.