Jak a jestli tu chceme slavit Velikonoce jsme moc neměli tušení. Petr prohlásil, že na cizím území mrskat nikoho nebude (docela chápu a navíc tu moc neroste nic pružného bez trnů). Rozhodli jsme se, že vyrobíme alespoň nějaká vajíčka, a tak jsme bydlenkovsky strávili nedělní odpoledne/večer sbíráním lístečků na obtiskování, malováním kraslic a jejich rozvěšováním po bytě.

Trochu jsme doufali, že nějaké místní velikonoční tradice si nás najdou samy, ale kromě těch slaměných mávátek na květnou neděli zmíněných zde jsme na nic nenarazili, a průvodů se zvířaty (umělými, něco jako ty postavy při svaté Eulálii) na Ramble každou neděli několik posledních týdnů, i když jsme rozhodně nebyli pořád zavření doma.

Čekala jsem, že tu tím budou žít o něco víc. Konec konců ohledně náboženství jsem tu někdy krátce po Velikonocích narazila na zatím největší kulturní šok, když jsem svým kamarádům (tzn. Katalánci a Turkovi žijícímu v Německu) řekla, že jsme nejateističtější stát v Evropě a tedy asi i na světě. První otázka byla: „To je jako kolik procent ateistů, víc než 20?“ a druhá: „A jak se vám ve vaší společnosti daří držet nějaké morální hodnoty?“ Nevím, budu o tom přemýšlet.

Svátek, který se ale po opuštění domova přehlédnout nedal ani omylem, byl svatý Jiří, Sant Jordi. Slaví se tu o den dřív než u nás – 23. 4., a je to hlavní katalánský národní svátek a lidi ho asi dost prožívají. Je to svátek lásky a tradice spočívá v tom, že si lidi dávají růže a knížky.

Roberto mi kladl na srdce, že je to něco důležitého. Když jsem se ptala, co mi doporučuje dělat, říkal, že se mám jít projít na Passeig de Gràcia a užívat si atmosféru. A taky dát Petrovi tu knížku.

V reálu onu sobotu pršelo. Respektive byly bouřky s kroupama. Když bylo chvíli hezky, odvážili jsme se vylézt ven. A tam sice zrovna nebyly kroupy, ale bylo tam všude naprosto enormní množství lidí což je s kroupama zhruba srovnatelný zážitek.

Na Ramble je hodně lidí, hlavně turistů, pořád, možná z výjimkou rána. Chodí pomalu a nevyzpytatelně. Nesnáším to tam a snažím se při svých cestách minimalizovat svůj pohyb po téhle ulici. Akorát že na Sant Jordi jich tam bylo odhadem tak čtyřikrát víc a bylo to ještě horší. Kromě lidí byly všude stánky s růžema a knížkama, které si ti lidi kupovali, což by mohlo být docela hezké, kdyby se tam dalo přes ty lidi dostat a kdyby nemusela být většina knih zakrytá igelity kvůli těm kroupám.

Protože jsme ale považovali za povinnost si tak významný den prožít v plné kráse, poctivě jsme vylezli po Ramble až na Plaça de Catalunya a dál na ten doporučovaný Passeig de Gràcia, kde to vypadalo stejně jako na Ramble, snad jen tady na mě zapůsobilo, že je tak velká ulice uzavřená pro auta, což mi dělá dobře. Žádnou knihu jsme si ale (nikdo nikomu) za celou cestu nekoupili, protože jsme jednak měli strašné nervy z toho davu a druhak většina byla v katalánštině a já nezvládám dočíst ani tenoučkou knížku ve španělštině, co jsem našla v knihobudce.

Kytku jsem dostala už ráno, sice to nebyla růže, ale zato byla elektronická, krásná a nezvadne.

Domů jsme to otočili zhruba ve chvíli, kdy začalo zase pršet. A pršelo víc a víc, až jsme se museli utíkat schovat do metra a lidi těsně za námi to schytali ještě mnohem víc. A to je celý. Sant Jordi a jeho kouzlo jsme prostě asi nepochopili.