Článek o tom, jak jsme poprvé zvládli spát venku, prozkoumat město, kde jsme mohli studovat a vidět nějaká náhodný katalánský venkov.

Na španělských univerzitách je volno celý týden před Velikonocemi + Velikonoční pondělí, tedy celých 10 dní spojitého volna, fakt hodně. Bylo jasné, že bychom měli podniknout něco většího. Původní plán byl vyjet někam dál na jih Španělska, ale ono to Španělsko je fakt velká země, vzdušné čáry do zajímavých oblastí se měřily na velké stovky kilometrů a z cen vlaků a autobusů se nám protáčely panenky. Letadlo by vyšlo o něco líp, ale o těch Velikonocích to byla furt velká pálka a morálně-environmentálně se mi takové cesty celkem příčí. Další varianta byla letěn na nějaký z blízkých ostrovů, jako je Ibiza nebo Mallorca, kam jsou letenky zpravidla levňoučké a tím, že je to za mořem, si to sama před sebou dokážu i nějak obhájit, ale tam mi zase nepřišlo, že stojí za to – letenky jsou tam levné i z Vídně a nevím, jestli toulat se náhodně s batohem tam je zajímavější, než toulat se náhodně s batohem po pevnině, kde ten výlet bude mnohem variabilnější.

Tak jsme nad tím pár týdnů lamentovali, až jsme se rozhodli, že fakt nejlepší bude se náhodně toulat po pevnině. Jako výchozí bod jsme zvolili Tarragonu – město asi 100 km jihozápadně odsud, kde jsme si mohli zapsat některé předměty, kdyby se nám chtělo tam dojíždět každý týden, což se nám fakt nechtělo (ale někteří naši spolužáci to fakt dělají).

Konkrétní plánování, kam a kdy od tam půjdeme jsme nechali úplně na poslední chvíli, ale nakonec jsme prst zapíchli kamsi do hor, kde bylo dost turistických značek. A jako cíl vesnice Mont Blanc, haha. Plánovaná trasa byla něco přes 60 km, tedy asi 3 noci. Denní etapy by se daly nazvat rozehřívací, dálková, stoupací a klesací. A vyrazíme radši už na začátku prázdnin. Nakonec v neděli, protože já jsem předtím byla nachlazená a chtěla jsem se v sobotu ještě doléčovat.

Neděle, etapa rozehřívací: Tarragona – Mas d’en Pastor

Rozhodli jsme se nenechat nic náhodě a koupit si lístky na vlak předem na webu Renfe (to je místní dosti monopolní železniční dopravce). To se ukázalo jako spíš zbytečný a komplikující krok, protože lístky do Tarragony se dají jednoduše koupit v oranžových automatech katalánských regionálních vláčků (Rodalines de Catalunya, odnož Renfe, samozřejmě) na nádraží. A mají tu výhodu, že se na rozdíl jak od elektronického, tak od papírového lístku, který jsme si na základě naší objednávky mohli vytisknout v jiném, fialovém, přímo Renfe automatu, dají nacpat do turniketů, které vás pustí na nástupiště. Ale hodní zřízenci nás tam naštěstí pustili i tak. Cesta vlakem byla v pohodě a nijak významně se nelišila od cesty vlakem v Česku. Jel až do Madridu, byl dost nacpaný a bylo v něm hodně málo místa na nohy. Lidi, co s námi nastupovali do vlaku byli asi nejnervóznější a nejnetrpělivější Španělé, co jsem tu zatím viděla.

V Tarragoně pršelo. Podařilo se nám najít obchod otevřený v neděli (je docela zajímavé, že tady, kousek jinde po pobřeží, najednou operují úplně jiné řetězce, než v Barceloně, zejména Spar) a zjistili jsme, že Tarragona je docela hezké město. Je tam hromada zachovaných římských staveb. Hezký moře. A klid. Takovej, že to ve mě skoro spustilo stesk po domově, protože jo, Brno je taky vlastně klidný město. A i to počasí se zdálo takový český.

Byla květná neděle, což znamenalo, že všude chodili lidi s takovýma slaměnýma mávátkama.

Rektorát té místní univerzity je mimochodem taky taková moc hezká historická budova. Ale ta samotná škola je dost nudnej bílej kvádr. Mise splněna.

Po prozkoumání římského divadla, centra, univerzity a hřbitova jsme vyrazili na sever do křoví. Klasické subtropické křoví, cestičky zapuštěné pod úrovní okolního terénu a milion rozpadlých opuštěných domů a pozemků. Po dvou měsících v Barceloně, kde je využitý každý metr prostoru do výšky i do hloubky mi to přišlo fakt zajímavý. Ale žádné vysvětlení k tomu nemám.

Původně plánovanou trasu jsme si trochu prodloužili přes vršek s kostelem Ermita del Llorito, kde se významnější než ten kostel zdálo piknikové místo, kde se veselilo fakt hodně lidí, a k němu přilehlé dětské hřiště s lezeckou stěnou. Pod ním byly na mapě (a podle fotek asi fakt i v realitě) nějaké jeskyně, které jsme ale nenašli.

Překonali jsme první velkou silnici (o překonávání různých druhů infrastruktury byl v podstatě celý výlet, hlavně dálková etapa) a ocitli jsme se v lesíku, který jsme prochodili křížem krážem, protože jsme dnešní den potřebovali ještě trochu natáhnout, ale nesměli jsme se zatím dostat za další řeku a dálnici, protože tam bylo dle mapy obrovské pole, kde by se nedalo spát. Zajímavými objekty zde byly: rozpadlé domy, iglú postavená z kamenů, obrovská převiso-jeskyně, trasa pevných kontrol na orienťák a značky se symbolem, co vypadal jako černobílá orienťácká kontrola a nápisem „Area privada de caça“.

Spací místo jsme plánovali najít co nejblíž k východu z lesa, který ale byl poměrně blízko paneláků jakéhosi tarragonského Bystrce, a jak jsme se tam blížili, potkávali jsme víc a víc procházejících se lidí. Místo se zříceninou, kde jsme si říkali, že by to třeba šlo, se ukázalo jako významnější a exponovanější, než jsme čekali, a zejména zahrnovalo obří sloup s andělem.

Dál už ale fakt moc jít nešlo, tak jsme zamířili do lesa, chvíli se prodírali křovím, a pak jsme našli úplně luxusní kemp. Uprostřed svažitého lesa byly lidskou rukou postavené terásky, asi kdysi dávno nějaké zahrádky. Takových opuštěných míst s jasnou známkou někdejšího osídlení je tam mraky a hodí se to. Jediné, co nás trochu znepokojovalo, byly tyto značky rozmístěné po našem lesíku:

Ale rozhodli jsme se, že nás nikdo nezastřelí, když se to nesmí, postavili jsme si nový domov, uvařili kuskus s tuňákem a kukuřicí a ještě za světla jsme šli spát.

Pondělí, etapa dálková: Mas d’en Pastor – Alcover

Minimálně 25 km, tedy skoro polovinu celé naší zamýšlené trasy, bylo nutné ujít druhý den, protože celých 25 km na mapě vypadalo, že tam spát prostě nepůjde. Taky to vypadalo, že to bude docela nuda, protože to bylo po úplné rovině, mezi poli, ale zato s několika místy, kde bylo potřeba překonat dálnici nebo řeku a nebylo vůbec jasné, jestli to fakt půjde, a s úseky, které vedly těsně kolem těch velkých silnic.

První překvápko nás čekalo hned ráno. Na mapách bylo něco označeného jako turistická zajímavost (takový ty stopy), což je taková značka, od které člověk většinou neví, co čekat, a já se ji nějak neučila ignorovat. Takže jsme k tomu ani neplánovali odbočovat (byť to bylo asi 100 m od naší cesty) a hnali jsme se kupředu. Nějaká informační cedule nás přesvědčila, ať tam nakonec zahneme, a stálo to za to. Seznamte se, Pont del Diable, římský akvadukt.

Pak už jsme se vrhli na podlézání dálnice, brození řeky jinde, než původně jsme plánovali, a cestu po té pekelné placce. Naštěstí se ale ukázalo, že to, co i na letecké mapě vypadalo jako nekonečná pole, jsou ve skutečnosti nekonečné sady madloní, lísek a oliv, což bylo přece jenom o dost příjemnější. Ale i tak bylo docela solidní vedro, náš první den s krátkými rukávy i nohávy za celou dobu tady. Původně jsme se rozhodovali, jestli vyrazíme radši na začátku prázdnin, nebo až ke konci, kdy mělo být o něco tepleji, ale tady se zdálo, že jsme vybrali úplně poslední den, kdy tu ještě bude příjemně a cokoliv teplejšího už je moc. Plánovanou trasu jsme opět mírně modifikovali, jak jsme na mapě objevovali neznačené cestičky viditelné jen při větším přiblížení, a tak jsme místo tří kilometrů podél dálnice šli jen kilometr a půl podél rychlostní železnice. Radost až na kost, samozřejmě. Celkově jsme byli s touto etapou mnohem spokojenější, než jsme čekali (nebo aspoň já).

I zde byly všude cedule „Area privada de caça“. Už jsme to nevydrželi a dali slovo caça do překladače. Lov. Znepokojující, ale včerejší noc už naštěstí máme za sebou a stále žijeme.

Cílem etapy bylo městečko Alcover na úpatí hor, respektive nějaké křoví za ním. Alcover má podle všeho úchylku na fakt obří kostely. Křoví za ním tvoří z velké části oplocené zahrádky, ale neštěstí se opět dal najít i opuštěný vyrovnaný kousek.

Úterý, etapa stoupací (a klesací): Alcover – Mont-ral – Alcover

V noci byla naopak zima. Probudilo mě to v noci minimálně dvakrát (což se mi fakt běžně nestává a zaspím cokoliv) a ráno jsem se probudila s vědomím, že mému čerstvě rozchozenému zánětu močových cest to asi neudělalo úplně nejlíp (i když úplně hrozné to taky nebylo). Počasí na další den navíc vypadalo docela mizerně a nám se začalo zdát, že zůstávat venku třetí noc už nemá tak úplně smysl. Chvíli jsme rozmýšleli nad mapou a nakonec jsme došli k tomu, že nejlepší bude prostě nastoupat dnes do hor, kam stihneme, a vrátit se před pátou do Alcoveru na vlak.

Tohle místo bylo boží! Stoupali jsme kaňonem řeky do hor. Předchozí den nás trochu vyděsilo, že ta řeka v místě, kde jsme pár kilometrů po proudu za Alcoverem čekali brod, prostě nebyla, ani kapka. Ale tady, když jsme šli proti proudu, jí paradoxně bylo víc a víc, prostě ji dole celou vypilo město a zahrádky. Prošli jsme kolem Bývalé papírny a došli k vodopádu. Batohy jsme nechali na cestě nad řekou a slezli se tam podívat, a bylo to prostě fakt hezký. pokochali jsme se první tůňkou a všimli jsme si, že se dá vylézt ještě kousek dál, blíž k vodopádu. Ale když jsem tam nakoukla, zjistila jsem, že je tam… nahá paní. Teda dvě, jogínky. Chtěli jsme slušně vyčkat v povzdálí, až odejdou, nebo se alespoň oblečou ale hrozně jim to trvalo a nakonec se nás samy zeptaly, jestli se jdeme koupat. My to původně neplánovali (i když mě to v tu chvíli už lákalo hodně), ale ony nás překecaly, že je to super. Tak jsme se vrátili pro ručník a vlezli tam. Petrovi se tam nějak nachladil kotník, a po zbytek výletu ho bolel, mě to naopak brutálně nabilo a měla jsem chuť vylézt co nejvýš to půjde a smutnit, že nedojdeme do toho Mont Blancu.

A tak jsme vyrazili strašnou rychlostí dál, abychom stihli alespoň Mont-ral, první horskou vesničku na původní trase, a zvládli tak alespoň v podstatě všechno plánované převýšení, když ne vzdálenost a Mont Blanc. A stihli jsme ji. Byl tam kostel na špičce kopce. A krajina dál do hor nevypadala až tak speciálně, tak snad jsme o nic moc nepřišli.

Na nádraží jsme nakonec přišli asi 20 minut předem, a vlak měl dalších 10 zpoždění. A nebyly tu ty oranžové automaty, na které jsem se těšila, ale lístky se kupovaly u průvodčího. V hotovosti, která se tady jinak skoro nevede. Ale tuto interakci jsem zvládla ve španělštině a jinak byl ten vláček pěkný a dovezl nás skoro domů.

Etapu třetího dne jsme jako jednodenní výlet večer doporučili našim Francouzům, kteří tam k našemu překvapení fakt jeli.

Jsem zvědavá, jestli během května ještě zvládneme vyrazit někam alespoň na víkend, těžko říct, jestli nám to dovolí škola. Ale v červnu budou Pyreneje, ať se děje, co se děje.

Jo, a ve středu minimálně v Barceloně lilo fakt strašně, takže je asi dobře, že jsme se vrátili.

Celá naše trasa tu. Spací místa jsou 16 a 25. Cestou dolů z Mont-ralu jsme šli po červené po druhé straně řeky, ale mapy nepodporují tamní brod.