V sobotu nám přijela první spolubydlící! Jmenuje se Pauline (netuším, jestli to píšu správně), je z Francie, a přivezla si kamarádku a čtyři kufry.

Já jsem zjistila, že mám něco s nohou. Jako boty jsem si s sebou vzala sandále, pohorky, a mezi několika páry tenisek jsem doma poněkud neuváženě náhodně sáhla po barefoot variantě. Nevím, jestli to znamená, že chodím blbě, ale po třech dnech delších procházek po betonu ve zmíněné obuvi jsem se ráno probudila s tím, že mě solidně bolí došlápnutí na levou patu. Doma je nosím docela často a nic mi není. Nevím.

Každopádně z toho vyplynulo, že o víkendu asi nevyrazíme na žádné delší výlety, a že ty boty nebudu nosit, dokud mě to nepřestane bolet, protože chodit v nich bolí hodně.

Víkendový nechodící program se ale naštěstí docela nabízel: většina muzeí v Barceloně je někdy zdarma – obvykle v sobotu nebo v neděli odpoledne. A protože Petr rád chodí se svými přáteli do různých muzeí moderního umění, vybrali jsme ze sobotní množiny muzeum moderního umění. Od našeho domova je to pár set metrů.

Cestou jsme narazili na první barcelonský sekáč, a mě napadlo, že bych si tam mohla koupit nové boty a vyřešit tak problém, v čem teď budu chodit (protože moje těžké celokožené pohorky mi na chůzi po městě nevyhovují a sandále v zimě působí prostě divně). Ale Petr dost lačnil po umění a nic moc tam nebylo, tak jsem to zatím nevyřešila.

Moderní umění jsem moc nezvládla docenit (ale líbila se mi jedna paní, co svýma nahýma fotkama bojovala proti tomu, že se v umění moc zobrazujou nahý ženy). Budova muzea byla ale každopádně moc hezká.

Když jsme se vrátili domů, spolubydlící a kamarádka nám řekly, že si chcou jít někam sednout a jestli se nechceme přidat. A tak jsme se vydali poprvé okusit pravého katalánského restauračního konzumu.

Kamarádka (jejíž francouzské jméno už si vůbec netroufám opakovat, natož psát), byla mnohem ukecanější a dominantnější, než Pauline. Velmi asertivně odbývala dotěrné číšníky, kteří nás lákali do svých podniků, a dlouho jsme jen procházeli mezi tou hromadou hospod, co tu všude jsou, a vybírali. Nakonec jsme si sedli někam, kde byl volný stůl, dali si pivo a povídali si o našich životech a studiích a zemích.

Zjistili jsme, že studují biologii někde kousek od Paříže, ale teď byly spolu na nějaké stáži někde na jihu Francie (tam se skamarádily) a přijely přímo od tam. Kamarádka sem přijela pomoct se stěhováním těch čtyř kufrů a zas zítra odjíždí, ale asi ještě někdy přijede. Pauline umí líp španělsky než anglicky. Náš poslední spolubydlící bude taky Francouz, ony ho osobně neznají, ale už si s ním nějak píšou.

Dopili jsme piva, zase chvíli korzovali, a nakonec náhodně zahnuli kamsi do vnitrobloku, kde byla sympatická restaurace nabízející hromadu tapas pro 4 osoby za 50 euro. A stálo to za to, dostali jsme obrovskou hromadu všeho možnýho, zpravidla velmi dobrýho, až jsem z toho plnýho bříška nemohla usnout (a nebo možná jen nemám trávicí enzymy na sépiový kroužky, nevím).

V neděli šly holky na nějakou prohlídku centra a Kamarádka odpoledne odjela.

My (po tom, co jsem s velkou pompou odevzdala druhý úkol do GISu na MUNI) jsme pokračovali v našem muzejním víkendu a vydali se do muzea mořeplavectví, které máme taky fakt blízko. To mě bavilo víc, než moderní umění, byly tam lodě a mapy a vůbec ho doporučuju. Akorát tu největší loď, co tam mají (je fakt super velkolepá a štve mě, že nemáme její dobrou fotku) , zrovna nějak opravovali, takže se nedalo vylézt nahoru. A taky k muzeu patří ještě nějaká lodička na opravdovým moři, o které jsme nevěděli, takže jsme tam nešli. Tak třeba to ještě někdy napravíme.