Soupis událostí posledních dnů v osudovém městě. Bylo to asi nejhezčí možné ukončení, co bych si zvládla představit. A stejně je to teď, prvního července ráno v buse do Paříže, takový smutný a dojemný.

V sobotu jsem cítila, že už jsou ve mě zase naakumulované emoce nad všechny přípustné meze a jediný, co s tím umím dělat, je chodit. Vytyčila jsem si tedy cíl, ten nejvyšší možný: Torre de Collserola, obrovský vysílač na kopci nad Barcelonou, a jen s kabelkou s peněženkou a mobilem vyrazila. Od našeho domu, takže většina cesty vedla úplně náhodným městem směrem od moře, a konec pak vyprahlou krajinou do kopce. Vzdálenost zvolena asi zcela ideálně, protože uklidnit se mi podařilo docela krátce před koncem a do města jsem se vrátila akorát na večeři. Cíl taky, protože tam byly super výhledy na úplně všechno, co tu nechávám, z dostatečné výšky na to, abych byla aspoň trochu nad věcí. A dolů jsem se svezla skvělou lanovkou a vláčkem, vše na normální barcelonský lístek. Proč jsem něco takového nepovedla dřív, nevím.

Na večer byla naplánována poslední večeře našeho MASD týmu s partnery, nakonec teda z různých důvodů jen MASD týmu s Petrem. Před půlnocí nám zavřeli restauraci a my jsme pokračovali k moři. Já jsem poprvé zjistila, že je v Barceloně v noci zakázán prodej alkoholu v obchodech, což asi docela vykresluje náš noční život, co už. Otestovali jsme Mertův skateboard a nechali jsme ho jít, jelikož ráno kamsi odjížděl se svojí přítelkyní.

A my čtyři zbylí jsme šli. Po pobřeží přes celé město směrem k solárnímu panelu, který byl ale zavřený, a tak jsme pokračovali ještě o kus dál. A pak jsme si sedli na pláž, kde jsme seděli do čtyř do rána, povídali si o životě. Nechali Summer vyprávět o tom, jak je naše kultura a generace zkažená a jak my jsme jiní, aniž bychom jí byli schopni říct, jak moc nemá pravdu. Mně čas od času ošplouchla zadek vlna, takže mi byla pěkná zima, ale ne dost na to, aby se mi chtělo pryč. Nutno říct, že toho dne většina z nás nevypila ani kapku alkoholu. Domů jsme došli kolem páté a konečně tak v disciplíně nočních příchodů porazili své spolubydlící.

Neděle byla předem naplánována jako den sociálního odpočinku. Nevím, jestli se to nakonec dá počítat, když jsme její nezanedbatelný prefix strávili společně, ale dejme tomu. Byli jsme mrtví, ale z posledních sil jsme zvládli navštívit modré muzeum přírodních věd, divnou trojúhelníkové stavbu v místech, kam jsme došli předtím v noci. Čekala jsem, že tam budou jen vycpaná zvířata a kameny a nebude mě to bavit. Byla tam jen vycpaná zvířata a kameny. Ale ta budova byla docela zajímavá, tak mě to bavilo aspoň trošku. Pak jsme tam někde chtěli ještě vlézt do moře, ale bylo tam tak strašně moc lidí, že jsme to vzdali a jeli zpátky domů. A nedělali vůbec nic. Koupat se jsme se místo toho naposledy šli další den dopoledne a bylo to fajn.

Jedna z mála věcí, které mi už před odjezdem na Erasmus připadaly jako že by mohly být dobrá zábava s nějakými novými kamarády, bylo společné vaření. Najít si ty kamarády a zorganizovat to byl těžší úkol, ale když se ke konci pobytu zdálo, že ty kamarády máme a oni sami to opakovaně navrhují, nezbylo mi, než to fakt zorganizovat. Pondělí večer, u nás v kuchyni, ve stejném složení jako o dva dny dříve v noci na pláži. Petr se děsil, že něco zničíme, protože to se prý lidem těsně před odjezdem děje a blbě se to napravuje, ale co.

Summer přinesla nějaký čínský jídlo, my tři zbývající jsme si nakonec místo národních specialit našli jeden společný recept na houbový guláš. S likvidací našich zbývajících zásob to moc nepohnulo, naopak jsme na to nakoupili hromadu nových ingrediencí (přičemž spousta z nich nešla koupit v jiném než enormním množství, ehm ehm, řapíkatý celer). A taky 15 piv (a víno). Lednička byla od té chvíle solidní tetris.

Výsledky byly super, dle očekávání. Bylo toho mnohem víc, než jsme dokázali (do konce pobytu) sníst, dle očekávání. Poté se to překlopilo na gaučíky, k povídání, likvidaci piv, co nepadly už při vaření, sdílení smutných věcí, užívání společných chvil a nakonec zjištění, že aktuální čas a únava některých zúčastněných úplně neodpovídá cestě domů a nejlepší bude, když všichni čtyři přespíme u nás v pokoji. Tak třeba nás nakonec věcně pařící Francouzi ani nemají za takové suchary, jako předtím celou dobu.

Mimochodem jsme opravdu při umývání nádobí rozbili jeden talíř. V noci nám to přišlo jako parádní důvod, proč jet další den na výlet do ikey. Ve skutečnosti to asi tak parádní nápad nebyl, zejména protože jsme si mezitím vzpomněli, že nám pronajímatelka říkala, že rozbité nádobí nahrazovat nemusíme, nic jiného jsme kupovat nechtěli, a Petr si kvůli tomu musel koupit novou desetijízdovou jízdenku, ze které nakonec projel jednu jízdu. Nicméně to obsahovalo jízdu samořídícím metrem a bezedný kelímek. A hlavně to úplně symbolicky zrcadlilo naši předchozí návštěvu ikey v den 2, kdy jsme byli úplně ztracení v cizím městě. A byla nám zima. Cha. Kromě toho jsme si jen vyzvedli nějaké papíry ze školy, náhodou tam narazili na Summer a ani tam nezvládli naposledy zajít na pivo, protože jsme v tomto ohledu byli zcela vysílení.

Středa. Den balení a prvních náznaků úklidu bytu. Poslední večeře s Robertem (posh paella v restauraci v největším turistickém centru). Fakt neumíme jíst mořské plody. Já otrávená asi mlíkem z crema catalana, která mi ještě chyběla do sbírky ochutnaných pochutin, snad ne těma mušlema. Před ní společná vycházka do přístavu, po ní vyklízení tetrisu z ledničky. K našemu překvapení si vzal nejen ten pugét celeru, což byla podmínka nutná k tomu, aby se u nás vůbec něco vařilo, ale i skoro všechny naše staré trvanlivé zásoby a úplně všechny věci (to znamená například: knihu nalezenou u popelnic; naše velikonoční kraslice, přestože má alergii na vajíčka; silonové ponožky nespotřebované na barvení zmíněných vajec; voskovky; …). Zapomněl tam jen karimatky, které sice taky chtěl, ale my je místo toho teď statečně vezeme přes půl Evropy domů. Loučení.

Čtvrtek. Naše paní domácí nám nachystala obsáhlý seznam věcí, co máme uklidit, umýt, vyprat. Nebylo to jednoduché, zejména skloubit nějaký život posledních dvou dní s tím, aby bylo čisté všechno najednou, ale provedli jsme. Při předání vypadala dost překvapená, že jsme to fakt všechno udělali. Tak já nevím. Kdybyste někdy někdo sháněli střednědobé ubytování v Barceloně, tak v tomhle domě asi máme výborné reference. Loučení se spolubydlícími. Poslední rychlá „večeře“ se Summer (tuňákový koláč na hromadě zavazadel uprostřed parku). Cesta na bus. Barcelona má nadprůměrně hezké autobusové nádraží, kde jsme kupodivu dosud nebyli.

A to je asi konec článků typu deníček z Erasmu v Barceloně.