Jsem v emočním rozpoložení spíš na útržkovitá pásma, co jsem sem psala jako puberťák, než na svůj reprezentativní erasmový deník. Tak se kdyžtak omlouvám, uvidíme, co z toho vyleze.

Poslední report s naprosto tragickými výsledky odevzdán. Zkouška napsána celkem s klidem. První ze dvou zbývajících týdnů byl v podstatě kompletně zabit jen těmito dvěma položkami. A pak taky jedním výletem k moři, nějakými emočními záseky a bojem s příšerným vedrem. Nedávám ho, v našem bytě v horním patře se neochlazuje ani v noci, je mi pořád strašně a z nějakého důvodu mi úplně všechny, naprosto libovolné podněty mi způsobují pocit vzteku a jsem agresivní. Nebo teda, tak to bylo před týdnem. Teď už se vlna veder asi přesunula někam do střední Evropy a tady je líp, ale stejně se do té střední Evropy z tohohle pohledu těším. Štve mě, když se mi roztéká čokoláda na sušenkách ve skříni a tak.

Ve středu po zkoušce začala párty fáze. Nemusíte si to představovat jako naše spolubydlící, kteří (ať děláme co děláme) nikdy nejsou doma, když my večer přijdeme (i když je to třeba ve tři). Ale prostě trávíme část každého dne s Robem a případně někým dalším. A jinak mi přijde, že se strašně flákáme. Vlastně se mi asi moc nestává, že bych byla doma a měla tak málo věcí na práci, nějak s tím neumím pracovat. A ten tak strašně vzácný čas utíká. Nějak jsem přes zkouškové zapomněla, co tu ještě chci zažít, i když mám pocit, že musím být tady a zažívat, ne preemtivně řešit svoje český povinnosti, na který mám 0 soustředění. Kombinovat to dohromady a brát si notebook na Monjuïc nefunguje, svítí tam moc slunka a nevidím na monitor. Stejně tak by rozhodně nemělo smysl odsud odjíždět dřív někam dál. Je to divný.

Ale snažím se. Můj jídelníček se skládá z levného avokáda s levným avokádem. Chodím sama na procházky a snažím se hledat nejkratší cesty mezi dvojicemi míst bez použití mapy. Někdy mi to jde, někdy vůbec.

Ve středu jsme byli na únikovce. Byla výborná, hezký principy, boží provedení, žádný nudný hledání klíčů. Snad jen náš tým (Petr, Rob a po spoustě útrap s výběrem 4. člena Eliška) byl až moc dobrej, všechno jsme hrozně prosvištěli a já jsem většinu času měla pocit, že se k ničemu nestihnu dostat dřív, než je to hotový. Člověk, co se tam o nás staral tvrdil, že jsme byli nejrychlejší skupinka, kterou kdy on osobně vedl. Petr neví, jestli mu věřit, já mu věřím.

Ve čtvrtek byla svatojánská noc, Sant Juan, a my jsme s Robertovýma kamarádama (zejména se španělskou holkou a dánským klukem, co se právě společně stěhují do Andorry a zakládají tam firmu, dobrej výběr) vylezli na Montjuïc a sledovali ohňostroje a veselí ve městě. A jedli a pili a bavili se o všem a dělali si další psychologický rozbory a tak. Až jsme na té dobré vyhlídce plné lidí zůstali úplně poslední. Jsem příšerně doštípaná od mravenců a nevím, jakto že ostatní ne.

A dneska jsme jen ve třech byli v Labirintu d’Horta a přilehlém panství, kde jsme celý areál prolezli fakt důkladně, zanalyzovali jsme všechny sochy, co tam byly, a ztratili se jen trochu.

Doléhá na mě odjezdová deprese, o které už si myslím, že není z horka. Všecko končí s já nad tím cítím jen minimální kontrolu. Na více úrovních. Mám čas, se kterým neumím naložit. Interakce, při kterých nakonec nevím, o čem mluvit a jen mlčím. Nejistotu, zda moje tahy byly správné a jestli mám něčeho litovat. A ještě větší nejistotu tahů, které ještě udělat mám. Spoustu co kdyby. Mám plány na příští život, ale ne na příštích šest dní. Jak mi bude doma, nemám tušení.

Měla bych víc žít a míň přemýšlet.