Rona a Andulku jsme nechali jejich osudu, narychlo jsme se stavili do Decathlonu nakoupit jeden pár nejlevnějších trekkingových holí, nabalili jsme si batůžky a vyrazili na autobus. Udělali jsme si malý cvičný překážkový závod, když jsme se snažili dostat přes všechny turnikety a schody v metru a dojít na místo srazu zhruba včas, abychom pak zjistili, že jediní lidé, kteří tam už čekají, jsou Roberto a jeho tři kamarádky, co tam jedou s náma. A tak jsme čekali a čekali, až se nás nakonec sešlo asi tak 15, což bylo na ten obří autobus pořád legračně málo, a vyrazili jsme.

Cestou mi docházelo, že vůbec nevím, kam vlastně jedeme. Jakože jo, do Encampu v Andoře, ale že nevím, co je ta Andorra vlastně zač a jak takové mikrostáty fungují. První překvápko, na které nás Roberto upozornil na srazu bylo, že to vlastně není v EU a tudíž nám tam nebude fungovat evropský roaming. Ukázalo se ale, že Petrův T-mobile (narozdíl od mého Vodafonu i všech španělských operátorů, které měli naši spoluctující) tam má ceny jako doma a tak se Petr stal hlavním zdrojem internetů na další dny.

Velkou část cesty jsme s Petrem strávili předčítáním českého článku o Andoře na Wikipedii a záchvaty smíchu z nečekaných věcí v něm. Pokud se vám číst nechce, přináším výčet nejdůležitějších faktů.

• Andorra je knížectví. Nemá ale jednoho knížete, nýbrž dva, a jeden z nich je francouzský prezident a druhý jakýsi španělský biskup.
• Jediným úředním jazykem je Katalánština.
• Nejnižší bod země má 840 m. n. m. a Andorra la Vella je nejvýše položené hlavní město v Evropě.
• Je to daňový ráj s nízkým DPH.
• Za to, že si tam Španělé a Francouzi můžou jezdit nakupovat, se Andoře odvděčují tím, že za ni zajišťují velkou část věcí, co by stát měl možná dělat, jako třeba armádu nebo poštu.
• 2/3 obyvatel nemají andorrské občanství (ale tak kdo by ho potřeboval, když ta knížata jim stejně volí někdo úplně jiný).
• Nejezdí tam žádný vlak, což je asi hlavní důvod, proč si tam ještě nehledám bydlení.

Dojeli jsme pozdě večer s tím, že v 5:30 už jsme zase měli být nastoupení na dobrovolnické směně. Ukázalo se, že náš byteček není pro 6, jak by se z „Jestli chcete, můžete bydlet s náma, hledáme ještě dva lidi“ dalo čekat, nýbrž pro 4, což by mi vůbec nevadilo. Co mi trochu vadilo bylo, že ty španělský holky se namáčkly ve třech na rozkládací gauč (na kolmo k normálnímu směru spaní), zatímco na nás zbyly dvě normální postele a Robertova gigantická nafukovací matrace, kterou si přivezl. Na moje námitky ale nikdo nebral zřetel, a tak jsem byla prostě donucena užívat si luxusu.

Přestože jsem spala fakt málo, to vstávání před pátou vůbec nebylo tak zlý, jak bych čekala. Došli jsme ze tmy na sraz dobrovolníků, dostali jsme červená funkční trička a nějaké jídlo a jen jsme se snažili držet u naší skupinky. Pak nás ještě s pár dalšími lidmi odvedli k překážce kdesi pod mostem na kraji města, kde nám rozdali různé úkoly, na kterých jsme se mohli libovolně točit.

Asi bych měla říct, co je to vlastně ten Spartan Race. Divnej závod, co se běhá všude možně po světě. Spousta lidí se sjede do hor, aby tam běhali kratší (6 km) nebo delší (až 52 km) trasy s brutálním převýšením (přes 4000 m u té dlouhé) a cestou ještě přelízali různé podivné překážky, z nichž velkou část (zejména teda ty, co vyžadují alespoň libovolně malou sílu v rukou) nejsem já schopná překonat za žádných okolností, ani když mezi nimi nemusím běhat.

Než se k našemu stanovišti dostali první závodníci trvalo několik hodin. K našemu překvapení se Rob celou dobu nebavil se Španělkama, ale s náma, a dostalo se nám hlouboké analýzy našich osobností a vztahu. Moje teda už asi byla zanalyzovaná (prej jsem archetyp svého MBTI typu, což je asi zrovna u téhle klasifikace fakt pravda, nebo alespoň u té části mně, kterou zná), ale Petr byl podroben náročné sekvenci psychotestových otázek vyhodnocovaných z hlavy. Zábavné. A taky od té chvíle sleduju zmíněné závěry a divím se, jak moc pravdivé jsou a že jsem si některé z nich dosud neuvědomovala. A to mě normálně lidi, co se tváří, že rozumí psychologii a snaží se vás někam zařadit dávat vám rady docela štvou.

Pak už začali běhat lidi. Hlavní pozice nás dvou byla dělat živé směrovky na křižovatce kus nad stanovištěm. Petr se naučit říkat uskupení slov „dos cientos metros agua“, což používal jako univerzální odpověď na všechny otázky ve Španělštině (a asi i Katalánštině a Francouzštině), které jsme dostávali, s poměrně vysokou úspěšností. Kromě toho jsme nějaký čas strávili i u překážky, kde jsme ale moc nevěděli, co dělat, protože jsme moc neznali pravidla jejího překonávání, s Robertem jako živé směrovky na jiné křižovatce a u stolků s vodou. To se nakonec ukázalo jako nejpříjemnější činnost, protože u toho nebylo potřeba moc mluvit a člověk měl pocit, že aspoň něco dělá.

Co bylo poněkud nepříjemné, bylo, že mě po asi třetí cestě do kopce na naši křižovatku začala bolet kolena. Obě. Najednou a docela dost. Celkem jsem panikařila z toho, jestli budu schopná absolvovat naši plánovanou cestu, zvlášť poté, co jsme se dozvěděli, že ta lanovka, kterou jsme chtěli jet nahoru, je vlastně do července mimo provoz. Moc nemám vysvětlení, jak k tomu došlo, protože jsem fakt nedělala nic náročnýho. Můžou člověka bolet kolena ze změny tlaku? Pokračovalo to celý pobyt, ale nezhoršilo se to, a od návratu do Barcelony už jsou zase úplně v klidu.

Později, po hlavním náporu běžců, jsme se my tři ještě přesunuli na jinou překážku, která zůstala po odchodu nějakých jiných dobrovolníků opuštěná, opičí ručkovací prolízačku se šprušlemi v různé výšce, kterou moc nechápu, jak může někdo zvládat, i když skupinka malých děcek, která tam lezla v době našeho příchodu, jasně dokazovala, že to jde. Kromě toho jsme tam zažili naši první Pyrenejskou odpolední bouřku. Na poměry toho, co si představím pod slovem bouřka to nebylo nic velkého, ale mělo to déšť i blesky a s železnou pravidelností to přicházelo každý den odpoledne po celou dobu našeho pobytu.

Večer jsme jako odměnu za naši tvrdou práci dostali mikiny a poukázky na to, abychom sami mohli závodit. Všichni naši spolubydlící plánovali v neděli společně běžet tu nejkratší trasu a mně se v průbehu dne začalo zdát, že jsem děsně trapná, když sama nezávodím, protože to zvládalo fakt hodně velmi různorodých lidí. Docházelo mi, že je to jen 6 km poměrně složitým terénem, takže určitě není potřeba celou dobu běžet. S některými silovými překážkami by to bylo horší, ale jiné bych určitě zvládla. A mohli bychom si pomáhat. Trochu problém byl, že jsem sebou měla jen svoje tvrdé těžké pohorky (ve kterých by se některé překážky překonat moc nedaly) a běžet bosky mi Petr zakázal (protože bych se zmrzačila a nešla s ním na výlet). Já jsem měla trochu strach, že zmrzačená už stejně jsem kvůli těm kolenům a šestikilometrový okruh zvládnu spíš, než 1500 metrů nahoru natěžko. Co když nebudu závodit, ale zároveň pak zjistím, že nic neujdu a stejně pojedeme hned domů? A tak jsme celý večer a ráno rozmýšleli všechny možné varianty dalšího postupu.

Kromě přemýšlení jsme měli konečně příležitost vytáhnout Párování na nějakou jinou národnost. Pro ty, kdo tuto deskovku neznají (nejspíš od nás, protože jinak je krabice té hry tak hnusná, že byste ji nikdy sami od sebe hrát nezačali) je to trochu jako Dixit, akorát ještě mnohem jednodušší a vůbec to nezáleží na slovech, ale jen na obrázcích, takže je to vlastně ideální hra pro tuto příležitost. Zajímalo nás, jestli bude mít jazyk a kultura vliv i jen na ty obrázkové asociace. Dopadlo to tak, že mně to šlo v této společnosti hodně a Petrovi naopak vůbec. On tvrdí, že jsem schválně hrála španělsky a ne na jeho asociace, ale to vůbec není pravda. Pak se mi podařilo vyhrát i UNO, přičemž asi každý, kdo se mnou někdy chtěl hrát Prší ví, jaký k těmto hrám mám vztah. To je jen důkaz, jak moc je ta hra o ničem a o náhodě. Aspoň jsme naučili Petra barvy španělsky.

Ráno Petr celkem rozhodně prohlásil, že běžet ten závod je pěkná blbost. Já si furt nebyla jistá, ale když mi představil svůj nápad, že bychom místo původního plánu nechat si věci ve městě a ještě jednu noc tu přespat mohli vyrazit rovnou na těžko fandit k jezeru, které je v půlce trasy, dávalo to docela smysl.

Doprovodili jsme tedy zbytek výpravy k registraci a narvali jim náš batůžek s mikinami, abychom je nemuseli tahat s sebou. Ještě jsme se pokoušeli někde ve městě najít Elišku, která tam někde měla být, ale vzhledem k tomu, že ona neměla internet a my jsme si zapomněli včas vzít její číslo, to nebylo úspěšné. Jestli se ještě někdy potkáme, netuším.

Vyrazili jsme do prudkého kopce. Po chvíli nás začali dohánět první běžci běžící stejnou trasou a překvapeně jsme zjistili, že sice potřebujeme mnohem víc přestávek, ale když už jdeme, tak i s těmi krosnami s některými z nich celkem držíme tempo. Tak by to asi nebylo tak hrozný.

U jezera byla hromada překážek. Složili jsme batohy u první z nich a čekali na naše kamarády. Na rozdíl od nich jsme tu měli spoustu času na vydechnutí, takže když přišli, tak jsme s nimi plní energie proběhli celé překážkové kolečko. Nebyla jsem si jistá, jestli máme právo dělat i překážky, když nezávodíme, ale plazení pod ostnatým drátem mě lákalo příliš, tak jsem tam prostě vlezla. Samozřejmě se mě hned nějaká žena, mimochodem podle čísle na čele soutěžící, ne organizátorka, začala ptát, kterou běžím kategorii a když jsem řekla, že žádnou, dost kriticky se tvářila, že mám co nejrychleji vypadnout. Moc jsem to nepochopila, ale už jsem radši nikam lézt nezkoušela. Aspoň jsem se zas nemusela ztrapňovat na těch, u kterých jsem si celkem jistá, že by mi nešly.

A to bylo všechno. Zamávali jsme si, oni seběhli zpátky dolů a my jsme po tradiční odpolední bouřce započali naši cestu do hor. A o té zase někdy příště.