Velký pátek tady byl první vyloženě letní den. Od té doby už se počasí zase dost ochladilo, ale tohle byl první den, kdy jsme vylezli ven a skoro toho litovali, protože bylo moc velké vedro.

Vyhlédla jsem si nějaké náhodné kopečky nad Badalonou, které vypadaly zajímavě, a i když se po vystoupení z metra zdálo, že se upečeme, byl to nakonec moc pěkný výlet.

Jsou tam hezký výhledy na místa, co už nejsou Barcelona, rozhledna, na kterou se nedá vylézt, a pěkně udržované vykopávky nějakého iberického hradiště, kam se vlézt dá (a zadarmo!) ale jen jedním vchodem.

A taky je tam klid a docela málo lidí, zvlášť v poledne horkého dne.

Zápisu hodné zážitky se nám na této cestě udály dva. Cestou zpět do civilizace jsme to vzali po oranžové značce, která se chvílemi prodírala děsným pichlavým křovím a chvílemi mizela úplně. A jak se tak prodírám, formuluji nahlas svoji myšlenku: Zajímalo by mě, jestli zdejší klíšťata (u nás doma označovaná jako jižanská, vyznačující se tím, že jsou naprosto nechutně obří a mohou přenášet krvácivou horečku), jsou stejně rozšířená a agresivní, jako u nás, protože kdybych takovýmhle křovím prošla v Česku, mám jich na sobě tak deset. Když to říkám, tak mi dochází, že vlastně asi dává smysl to radši zkontrolovat, než o tom přemýšlet. Podívám se na svoje nohy. Jedno, naštěstí nepřisáté. Prohmátnu si nohy zezadu. Druhý. Petr provádí totéž s přesně stejným výsledkem. Fuj. Poněkud v panice si všímáme díry v plotě, za kterou na druhé straně vede zcela bezpečná štěrková cesta, ale nevíme, jestli se někdy dostaneme ven z té ohrady. Lepší, než krvežíznivá monstra. Prohlížíme se pod oblečením. Nepřisáté klíště číslo pět a pak ještě šesté, klasické malé jako doma, které oproti těm potvorám nebylo skoro vidět. Cestou na metro se bojíme to vzít přes pruh trávy. Jsem zvyklá ze sebe tahat klíšťata celé léto pomalu pořád, ale tohle bylo fakt hnusný.

Druhá věc byla pozitivnější. Cestou tam jsme si (po několika jízdách stejnou soupravou na/z letiště nebo do ptačí oblasti), že nejnovější linky metra L9 a L10 nemají řidiče. A že se dá stoupnout si úplně dopředu a koukat se ven. Cestou tam nám to zabrali nějací jiní lidi našeho věku, ale cestou zpátky jsme si záměrně počkali na správné straně nástupiště a rychle jsme tam naběhli. O pár zastávek nastoupili ještě nějací malí kluci se stejným záměrem, ale s těmi jsme se o kochací místo rádi podělili. Tunely metra jsou mnohem zajímavější, než jak vypadají z normálních bočních oken!