Pro vycházky na Montjuïc byly pohorky relativně přijatelná varianta, ale při chození po městě mi nevyhovovaly vůbec. Když jsem šla třeba jen do obchodu, brala jsem si na punčocháče radši sandále, ale v těch jsem se cítila mezi lidma v kozačkách trochu jako blázen, i když teplotně to bylo úplně v klidu.

V úterý jsme měli nějaké online povinnosti: já katalánštinu, Petr pracovní meeting, a pozdější odpoledne se mi zdálo jako ideální chvíle na vyřešení mého problému s botama, jelikož jsme neměli žádné jiné plány.

Zvažovala jsem všechny možnosti:

• Zajít do pořádného obchodu s botama a vybrat si pořádné městské jarní boty za pořádné peníze ‒ moc se mi nechce, protože mám doma několikery ještě jakž takž funkční boty tohoto typu a nevím, jestli by se mi vešly do batohu na zpáteční cestu.
• Koupit si v Decathlonu nebo někde nízké trekové boty, které nemám a možná bych dlouhodobě využila. Bude to nejspíš stát hodně (což by stálo i doma) a k sukni to bude vypadat podobně divně, jako pohorky, ale bude to mega pohodlný. Nevím, jak je odvezu domů.
• Objednat si v československa nové Steelky, které jsem si tuhle zimu chtěla koupit, ale furt jsem to nějak odkládala, třeba nižší než původně plánované desetidírky, když je teplo. Ok, tohle je asi úplná blbost a ty už by se mi určitě na cestu zpět nikam nevešly.
• Najít v sekáči něco, co mi bude vyhovovat, za pár peněz, a při odletu je s klidným srdcem poslat kontejnerem zpět do sekáče.

Naznala jsem, že pokud se mi podaří během toho odpoledne zvládnout poslední variantu, tak do ní půjdu. A když ne, tak budu vybírat mezi zbytkem. Toto tedy bude článek o průzkumu sekáčů v naší čtvrti.

Moje další nákupní cíle byly kelímek do koupelny na zubní kartáčky a sešit do katalánštiny, nejlépe s nějakým katalánským motivem, abych byla úplná.

Sekáčů je tady hodně. Ekvivalentem našeho Genesis je tady Humana, která má jen v naší docela malé čtvrti tři obchody, na druhé straně centra jsem při náhodných procházkách viděla další. A kromě toho tady jsou malé výběrové pořádné sekáče, ve kterých mají fakt divné a staré věci – většinou ale docela drahé a ne úplně můj styl.

Kromě sekáčů jsem byla ještě ve dvou bazarech s věcma. Jedno byla taková malá zastavárna, kde jsem chtěla sehnat nějaké skleničky na ty kartáčky, protože kupovat si s tímhle účelem novou věc mi přišlo jako barbarsví. Trochu jsem se tam bála, během mojí návštěvy tam přicházela divná individua snažící se prodat svoje (kdoví, jak získané) vrtačky a podobné předměty. Ale zastavárník byl milej, a za 1.50 jsem získala hodně fešnou velkou sklenici a maličkou skleničku na mezizubní kartáčky, takže už se nám to nebude nechutně válet po celé koupelně a odpuzovat spolubydlící.

Druhý bazar se jmenoval Cash Converters, byl veliký a měli tam všechno – hlavně elektroniku, hudební nástroje, dopravní prostředky… Vážně jsem uvažovala o nákupu kolečkových bruslí nebo koloběžky, ale odolala jsem a došla jsem k tomu, že to nepotřebuju – skoro všude je to odsud fakt blízko i bez koloběžky, a do školy je to zase daleko i na koloběžce. A taky jsme tu dva.

Sekáčů jsem prošla asi 7 a bylo to tragický: přestože mám úplně průměrně velkou nohu, všechny boty byly buď skvělý, ale v úplně jiné velikosti, nebo hnusný, nebo sice pěkný, ale fakt by mi nepomohly s mým kotníkem. V těch starodávných divných sekáčích většinou neměli použitelné boty vůbec, jen lodičky nebo něco strašně onošeného.

Nakonec jsem šla do úplně poslední Humany s tím, že je poslední a pokud tam nic nebude, jdu se podívat do Decathlonu a domů. Ale tam něco bylo, bot tam měli hodně, a některé mi byly a vypadaly nepoužívaně a hezky. Během toho, co jsem je obhlížela, na mě vykoukla paní z kabinky a chtěla zapnout zip od šatů. Pochopila jsem a splnila, první bod pro moji španělštinu. U těch nejlepších bot akorát chyběla cedulka s cenou, takže jsem se musela zeptat u pokladny (zbaběle anglicky, minus bod pro moji španělštinu). Říkala jsem si, že pod 20 euro je koupím (většina s cedulkou v regálu stála tak 12-20, nekteré víc). A stály 9 (což je teda asi nejmíň ze všech v tom obchodě).

Mám boty. Sice mi z nějakýho důvodu vůbec nepřijdou jako moje boty, ale fungují a nosím je na všechny městské vycházky. Velmi rychle je okopávám a ničím, takže předtím asi fakt musely být úplně nové, jinak to nechápu.

Cestou domů jsem ještě byla zastavena v davu postupně dvěma lidmi, kteří dělali průzkum o povědomí o lékařích bez hranic. Pochopila jsem a odpověděla. Bod pro španělštinu.