V pondělí jsem naznala, že už mě nebaví courat okolo domu a chci na výlet, i když to s nohou pořád nebylo úplně dobrý. V pohorkách to ale jakž tak jde, takže jsme vyrazili směrem na Motjuïc.

Pokud neznáte Barcelonu, tak je to takový kopec s hradem tyčící se nad centrem a pobřežím. Pokud bych opět měla hledat Brněnskou paralelu, tak je to takový Špilberk, ale zatímco Parc se la Ciutadella je s Lužánkami docela porovnatelný, Montjuïc je výrazně větší a působivější. A navíc má ï.

Vybrali jsme si výborný den, bylo fakt hezky, teplo (velkou část cesty jen na tričko) a super viditelnost.

Asi nemá smysl tu vykládat, kudy přesně jsme šli a jak to bylo krásný, ale za pozornost stojí rozhodně věci, které jsme měli potřebu si nejen vyfotit, ale i natočit na video.

Housenky

Od chvíle, kdy jsme v parku poprvé narazili na pinii (to je takovej subtropickej druh borovice, na které rostou piniový oříšky), mi v hlavě jely vzpomínky na můj školkový rok v portugalsku, kdy jsme venku celý dny trávili rozbíjením a jezením těch oříšků, a bez přestání jsem o tom mlela.

„A to vám jako dovolili tam jen tak jíst, co jste našli?“ ptal se Petr.
„Jo. Teda kromě období, kdy se tam přemnožily jedovatý housenky. To jsme pak nesměli vůbec chodit ven.“

V tu chvíli přicházíme k pootevřené brance, na které je nějaký varovný nápis v katalánštině. Nejsme si jistí, jestli tam smíme chodit, tak raději překládáme ceduli google překladačem. „Přemnožily se nám tady na borovicích housenky. Davejte pozor na svoje děti a psy.“ Super.

Opravdové housenky za brankou nikde, ale pořád na ně musím myslet a povídat o nich. Byly chlupatý a chodily ve vláčcích. A pak najednou si tak jdu, myslím na housenky, a přímo přede mnou si to špacíruje pořádný vláček. „Tady jsou!“ Petr vyskočí asi metr do vzduchu, protože si myslí, že je to had, ale když zjistí, že jsou to jen nebezpečně jedovaté housenky, začne je nadšeně fotit a točit.

Doma jsem využila skutečnosti, že na rozdíl od doby před 18 lety mám přístup k internetu a zjistila jsem si, o co vlastně jde. Bourovčík jižní, má jedovatý chlupy a způsobuje hnusný alrgický reakce, chloupky z něj můžou lítat i vzduchem. Dobře, no.

Svět kostek

Svět kostek je modelový svět z nějakého předmětu na MUNI s paní docentkou Rudovou (Umělá inteligence II, nebo rozvrhování, možná obojí), kde jsou jezdící roboti a jeřáby, a snaží se nějak přeskládávat kostky. Tehdy jsem to brala jako umělou situaci, na které se to dobře vysvětluje.

A z Monjuïcu je krásně vidět na přístav, kde se přesně tohle děje. Jezdí tam takový skvělý vozíčky, co převáží kontejnery a různě je skládají na sebe, a jeřáby to pak dávají do obrovských lodí a naopak z lodí dolů. Fakt mě to fascinuje a přijde mi úplně neuvěřitelné, že to funguje a ty kontejnery se neztratí a nezaskládají nějak hluboko pod ty, které zrovna nechceme nakládat. Moje nová posedlost.

Jinak nás to inspirovalo i k dalším výletům na další dny. V kopcích za městem byla vidět výrazná stavba, ze které musí být super výhled. Po dlouhé analýze mapy jsem dospěla k závěru, že to musí být kostel El Tibidabo. A Museu Nacional d’Art de Catalunya, kam jsme asi někdy jít chtěli, je mnohem větší a působivější, než jsme čekali, takže tam musíme nutně.

Ale hlavně: ušli jsme asi 9 km a nebylo to tak úplně městem. Velmi uspokojující.