Je mi trapně, že na to došlo až dva měsíce po našem příjezdu, ale byli jsme v moři! Alespoň jsme to stihli ještě v březnu a předtím, než začne zase pršet.
Přestože už je solidní teplo, pořád se lidi na plážích spíš válí, než koupou, a my jsme na městské pláži stále působili docela jako atrakce. Jako možný důvod tohoto jevu se ukázaly vyvěšené červené praporky – no swimming, kterých jsme si ale všimli až cestou z pláže. Nutno říct, že jsme neplavali, a že byly skoro nejmenší vlny, které jsme tu zatím viděli.
To mě vlastně pořád dost překvapuje: myslela jsem, že vítr a velké vlny, na které jsem byla zvyklá z Portugalska, jsou kvůli oceánu. A že tady je středozemní moře, takové brouzdaliště, co nikomu nemůže ublížit. Ale teď tady vlny jsou. Někdy velké, někdy úplně mega obrovské.
Čekala jsem, že to bude studenější, vzduch i moře. Vlastně bych se tam v těch plavkách vydržela i nějakou dobu jen tak válet, kdybychom nespěchali domů.
Co jsem ale čekala ještě míň, bylo, že tato naše malá exhibice vyprovokuje zatím nejbližší (naštěstí dost milé) osobní setkání s válkou.
Hned po tom, co jsme my poprvé vylezli z vody, jsme si všimli, že se tam odvážili vlézt i nějací mladí kluci kousek od nás. A když jsme si u sprch umývali nohy, došli celí mokří za námi.
„You guys are crazy!“ – říkal jeden z nich.
„You went there too, you are crazy too!“
Pokračovalo to nějakou krátkou diskuzí na téma teploty vody, že před na začátku února byla mnohem studenější a že nevíme, jaká bude v červnu, protože jsme tu jen na erasmu a nemáme žádné červnové zkušenosti. Oni jsou tu teprve tři dny, takže nemají ani únorové zkušenosti.
„And where are you from?“
„Ukraine“
„Ou…“
Ale vypadali, že jsou fakt spoko, že je Červený kříž vyhodil zrovna tady. Jakože chápu.
Nechtěli jsme se moc vyptávat, tak jsme si plácli a rozloučili se. Až o pár set metrů dál mi došlo, že jsme si asi mohli aspoň vyměnit čísla. V tomhle nejsu dobrá a mrzí mě to. Ale stejně nevím, co bychom s nimi podnikli, na pivo bychom je zvát asi neměli, když jim zřejmě nemůže být 18.