Rozhodli jsme se, že socializaci prostřednictvím organizovaných akcí pro zahraniční studenty dáme ještě jednu šanci. Párty nejsou nic pro nás, ale výlety jo. Tak se zkusme přihlásit na autobusový zájezd do sopečné zóny u města Olot. Bylo to opět místo, kde jsem už byla před šesti lety, ale pamatovala jsem si to mizerně, dle těch vzpomínek to tam bylo hezký a Petr vypadal nadšeně.

Výhoda organizovaného zájezdu spočívala v tom, že nás autobus bez složitého zjišťování a zařizování přivezl z Barcelony přímo tam, kam jsme potřebovali, a dost možná to vyšlo i levněji než normální doprava, což mě fascinuje. Já jsem ale už před akcí zjišťovala, že mám asi fobii z organizovaných zájezdů, a ten pocit, že si to nezařizuju sama a někdo mi bude říkat, co mám kdy dělat, děsila týden dopředu.

Takže jsme v nějakou nekřesťanskou ranní hodinu, kterou už si nepamatuju, vyrazili na Plaça d’Espanya, odkud jel náš bus. Byli jsme tam asi o deset minut dřív, čehož jsme využili k superrychlé obhlídce „místní vily Tugendhat“. Pozitivní bylo, že jsme na srazu konečně potkali Matúše v nějaké normální situaci, takže jsme si mohli trochu popovídat. Odškrtli si nás v seznamu, dostali jsme náramky a nasedli do dvoupatrového autobusu.

V autobuse začala být situace znepokujující: za prvé za městem začala solidní mlha, zadruhé se z repráků ozval syntetizovaný hlas popisující místo, kam jedeme (tedy text z webu), covidová opatření a zejména skutečnost, že se nemáme vzdalovat z určené trasy, jelikož jinak se ztratíme a budou muset zavolat policii. Propadala jsem panice a chuti pravidla porušovat.

Počasí se nakonec naštěstí relativně umoudřilo a vystupovali jsme skoro do sluníčka. Před výstupem jsme dostali pokyn, že teď ještě na 10 minut zastavíme na záchody a další potřeby a pak vyrazíme na cestu. Tahle možnost interpretace určené trasy mě předtím ani nenapadla. To jako všichni půjdeme tu stejnou trasu dohromady? Byl to dvoupatrový autobus! nevím, kolik nás bylo, ale 50 minimálně. Jenže to fakt vypadalo, že všichni těch 10 minut poctivě čekají a nikdo nevyráží na cestu sám. A Petr si vzpomněl, že si potřebuje dopustit vodu, takže my jsme taky nevyrazili.

Následoval školní výlet. Akorát ne pořádný školní výlet naší třídy na nižší Jarošce s naším superchodeckým třídním, ale fakt pomalý štrůdl těch hrozně moc lidí. Člověk nemohl ani jít rychleji, ani zastavit, protože všude byli lidi, kteří navíc zabírali většinu zorného pole. A byli hrozně hlasití. Zdálo se mi, že většině z nich je úplně jedno, kde jsme, a prostě jen jdou a baví se, ale nechci jim křivdit. Stádo prostě.

My jsme to vydrželi přibližně jeden kilometr. Pak už to nešlo, tak jsme předběhli první skupinku a nasadili tempo, abychom jim utekli a mohli si jít po svým. Trochu mě mrzelo, že se opět ukazuje, jak se s nikým nedokážeme kamarádit, ale tentokrát jsme to prostě fakt nedokázali.

Z většího odstupu bylo teprve vidět (a slyšet!), jak je to stádo děsivé. A už se nám vůbec nechtělo se k nim někdy vracet, když takhle si můžeme v klidu prohlížet co kde žije a roste, ohmatávat lávové kameny a tak. Zona Volcánica jinak docela hodně připomíná český listnatý (tedy převážně bukový) les a vlastně nevíme, jestli je to pro Španěle nějaký výjimečný biotop nebo ne. Zajímavé jsou tam ale každopádně kameny a kopce.

Paradoxně nás první z nich, někteří dost zadýchaní, zase dohnali asi o 2,5 km dál za největším stoupáním, v místě, které jsem už v autobuse vybrala jako ideální pro odbočku z plánované trasy, pokud po ní budeme toužit. A toužili jsme. Navíc jsme zespodu i viděli něco, co by mohla být zřícenina z map.cz, kam jsme chtěli vylézt, a vypadalo to jako dost dobrá vyhlídka. A tak, přestože přicházeli další a další lidé a čekali na zbytek, jsme co nenápadněji vyrazili po kolmici do dalšího stoupání.

Opravdu to byla ta vyhlídka, co jsme viděli zespodu. A opravdu to stálo za to – zážitek z výhledu na sopky zvrchu předčil samotný kráter sopky, kam jsme došli později a vůbec všechno z toho dne. A kromě toho taky ta zřícenina byla tvrz z 11. století, což mě tady nepřestává fascinovat: u nás by cokoliv z 11. století bylo nejspíš chráněno a opečováváno, tady to na každém rohu prostě je a drží. Mám proto dvě amatérská vysvětlení: v 11. století se tu toho dělo a stavělo víc (protože lepší podnebí) a míň se to tu rozpadá (protože lepší podnebí).

Pokračovali jsme kus dál po hřebeni (který vypadal jako Babí lom), slezli jsme zpět do údolí (cestou jsme objevili krásné odhalené vrstvy černé lávové půdy), potkali jsme krávy, vylezli jsme na sopku Santa Margarita a slezli na druhou stranu, kde už na nás čekal autobus. Stádo zatím ne, ti byli u další sopky (Volcà del Croscat), což my už jsme nestíhali, ale nijak nás to nemrzelo. Vrtalo nám hlavou, kde jsme se na téhle cestě jako měli ztratit tak, aby nás hledala policie, a jestli se jiným lidem fakt stávají takový věci. Ale jiní lidi nemají mapy.cz, takže kdo ví. Všechny mapky na cedulích tu byly dost tragický.

Nevím, jestli se o nás někdo bál, nebo co, ale celá cesta dolů byla vyznačená řadami chlebových drobečků. Bylo jich vždy něco mezi 6 a 11, na některých byla kůrka. Snažili jsme se to rozluštit, ale na nic jsme nepřišli. Autor neznámý.

Součástí zájezdu byly ještě další cíle, takže jsme nasedli zpět do autobusu a svezli si zadky do městečka Castellfollit de la Roca, které ční na docela působivé skále a kde už jsem v roce 2016 byla taky. Probíhalo to asi tak, že jsme vyběhli z autobusu, šli na vyhlídku, pak slezli dolů na most pod skálou, odkud je nejvíc ikonický výhled, a dostali jsme pokyn si to vyfotit na Instagram. Bizár, ale nějak neumíme fotit věci, co se nám nelíbí, a tak nemáme fotku 50 lidí s mobilama na mostě. Fňuk.

Na mostě se nás pan organizátor ptal, jestli jsme šli u sopek vlastní cestou. Hrdě jsme přiznali. Prý se bál, že se ztratíme.

Po instagramovém zastavení zbývalo do plánovaného odjezdu ještě několik desítek minut, takže jsme se rychle porozhlídli po mapě, kam bychom mohli rychle utéct. Nejvíc nás zaujal tenhle bod – na mapě cosi, co možná je most, možná brod, možná ani jedno, ale žádá si to průzkum. Navíc Bára v komentářích požadovala něco o řekách a tohle byl slušný průzkum řeky.

Opět myslím, že jsme si vybrali dobře. Ta věc býval po mnoho set let most, ale relativně nedávno (v desítkách let) ho spláchla povodeň. Hned nad ním byl další, větší a novější most, dálniční obr. A my jen přemýšleli, jestli tu za dalších 800 let bude přes ten dálniční nějaký další.

Poslední zastávka naší výpravy byla nejkratší, ale narozdíl bez předchozích bychom ji na mapě sami nenašli a nejeli sem kvůli tomu, takže docela dobrý. Jmenuje se to Parc Garrell a je to soustava divných stavbiček nějakého umělce. Připomínalo mi to tajemné místo se stromovými domky, které jsme před nedávnem našli u naší chalupy, tohle bylo ještě velkolepější, ale už ne utajené.

Pozorování:

1. Seznamovat s lidmi se neumíme ani v přírodě.
2. Většina úplně náhodných míst, kam se tady vydáme, je krásných a zajímavých.
3. Život bez mapy.cz musí být krušný.
4. Když porušíte pravidla výletu od Erasmus Barcelona, nikdo vás nezbije. Naštěstí.
5. Na oddílových (hlavně velkých táborových) výletech bych měla kontrolovat, že se lidi necítí jako ve stádě. Protože je to fakt nepříjemný.