Věděli jsme o sobě, že jsme introvertní.

Tady se postupně ukazuje, že jsme introvertní nade všechny meze: Zatímco (alespoň to tak vypadá ze skupinových erasmáckých chatů) tu všichni pořád někde paří a kamarádí se, my jsme všude jen spolu a ostatních se bojíme. Na druhou stranu se zdá, že náš vztah asi funguje, jelikož nám to tak vyhovuje, na nervy si nelezeme a jsme spoko.

Tento článek bude o vybočení z téhle komfortní zóny a naší chvilkové návštěvě toho druhého erasmáckého světa.

V podvečer posledního dne návštěvy Petrových rodičů napsal Dylan (náš spolubydlící, Francouz) do našeho bytového chatu, že nás chce varovat, že si dnes pozve pár kamarádů. A že pak půjdou na karaoke a že se můžeme přidat.

Strávili jsme značný čas vymýšlením odpovědí na tuto zprávu a možných strategií. Rádi bychom trávili čas s Dylanem (většinu času se naši spolubydlící baví spolu francouzsky a my spolu česky, ale myslíme si, že bychom se měli víc sblížit), ale na druhou stranu karaoke na nás znělo jako docela těžký kalibr socializace. Rozhodli jsme se, že to necháme nějak dopadnout – půjdeme na plánovanou návštěvu k rodičům, a jestli budou u nás až se vrátíme, tak se přidáme. Byli doma.

Ukázalo se, že Dylanovi kamarádi jsou 4 kamarádky, erasmačky z různých koutů světa. Nejblíž nám byla Demi, která studuje na naší fakultě, je původem odněkud z Balkánu a rozumí slovu palačinka, zbytek si tolik nepamatuju.

Jedli nějaké těstoviny, pili alkoholy a byli hlasití. Kolem 22:00 (dřív tu žádná párty není) jsme vyrazili na metro a kamsi do karaoke baru.

A bylo to… vlastně asi lepší, než jsem čekala. Byli jsme tam mezi prvními, s námi tam v první chvíli byli jen nadšenci, co uměli zpívat, takže to bylo vlastně jako jít na koncert. Později se podnik začal plnit partičkami opilých mladíků jako jsme byli my, což kvalitu hudební produkce značně snížilo.

My dva jsme skoro i našli sebevědomí na to pódium vlézt a jako absolventi pěveckého sboru Jarošky tu laťku opět pozdvihnout, ale ukázalo se, že množina písní, u kterých alespoň maličko známe text a množina písní v tom pekelném španělském stroji jsou nejspíš téměř disjunktní a nic tam nenajdeme. Tak jsem nám na jednu náhodnou píseň zkusila vylézt já se zbytkem naší party a nějak otvírat pusu, jen abych věděla jaké to tam je (pouští vám tam ten originál i se zpěvem!) a měla tenhle zážitek kompletní.

Nakonec to bylo asi lepší, než nějaký disko disko a můžeme si odšktnout políčko erasmácká párty s hlasitou hudbou. Smutné bylo, že mě ty dva alkoholické nápoje, co jsem ten večer měla, a bdění do čtyř do rána totálně zrušily a celou sobotu jsem prožila v zombie režimu a neudělala vůbec nic. Asi stárnu. Dylan mezitím v pět zase vstával a jel na výlet do Valencie.

Důležitá pozorování:

• Karaoke je vhodná akce pro introverty, protože je tam takový hluk, že se nemůže bavit nikdo.
• Neznáme žádné známé písně.
• Kouzelnická hůlka se francouzsky řekne baguette magique.