Yes, this one is sort of for you.

Dnes byl teoreticky můj poslední den ve škole. Nejspíš se v kampusu ještě někdy ukážu, ale kdo ví. Odevzdali a odprezentovali jsme náš projekt, ten týmový, co mě baví, a nad kterým jsme velmi intenzivně strávili poslední čtyři dny. Takže už mi zbývá jen pár individuálních úkolů, jeden report ve dvojici s Petrem… A 22. 6. (což je mimochodem oficiálně poslední den zkouškového) poslední zkoušku, která bude nakonec online, protože se ukázalo, že domluvit se začátkem června na jeden prezenční termín se 13 lidma ze všech koutů světa tak nějak… nejde. Cítím vděčnost za naše tři pokusy, zkoušky o kterých víme dopředu a podobná základní lidská práva.

Ale cítím se asi tak, jak jsem se cítila naposledy kolem maturity. Teskně. Smutek z toho, že etapa mého života končí. Ostře, nezvratně a tak.

Normálně cítím po zkouškách a odevzdáních úlevu. Úkoly v Trellu archivovat, papíry s poznámkama do sběru, zavřít půlku záložek v prohlížeči, zpětnou vazbu od učitele už ani nemám chuť číst, hlavně, že v ISu svítí zelená.

Dneska to z nějakého důvodu dopadlo jinak a já mám snad poprvé v životě chuť kódit dál. Problém je, že dělat to sama už asi nebude ono. A pak taky, že to není žádná užitečná aplikace, která spasí lidstvo, ale simulace naší školní restaurace. Asi mám lepší věci na práci. Jenže! Učit se nová programovací paradigmata je hezké (na což už jsem po těch letech od chvíle, kdy jsem měla poprvé v ruce Haskell skoro zapomněla). Vymýšlet elegantní řešení relativně jednoduchých věcí je hezké. Mít člověka a jazyk, se kterými není párové programování bolest ani z vlastní nedostatečnosti, ani ze vzájemného nepochopení je… zážitek. I will miss it.

Jo, zbývá nám tu ještě měsíc (po kterém budu nejspíš tesknit ještě víc). Jo, chodit společně na pivo a bavit se o světě je taky hezký. Ale téhle etapě sdílení intelektuálních zdrojů je asi prostě konec. A bolí to, už teď.

Nečekala jsem, že se mi tady může něco takovýho stát. Ze začátku pobytu se zdálo, že se tu nebudeme bavit vůbec s nikým, a že to vlastně asi ani nepotřebujeme. Když se podívám zpětně na zbytek svýho života, tak všechny mé vztahy, které alespoň trošku za něco stály, se formovaly roky, navíc výhradně v komunitách, kde jsem trávila hodně času. A během těch posledních pěti let na vysoké jsem jich taky nenavázala úplně mnoho. A ejhle. Seznamujeme lidi, co bydlí tady. Nevím jak.

Už jen vymyslet, jak využít ten zbylý měsíc tak, abych nemusela litovat ničeho, co tu nestihnu udělat.

Konec emociální vsuvky.