Je to tady, jdeme v podstatě ven z města!

O existenci El Tibidabo jsem dopředu nevěděla, i když se jedná asi o docela profláklý kopec s obrovským kostelem. Je to nejvyšší vrchol toho pohoří, co je na druhé straně než moře. Vyhlídli jsme si ho z Montjuïcu, našli si na mapě, že pod kopec vede zelené metro přímo od nás, a vyrazili.

Moje touha odpočinout si od betonu se splnila tak napůl, protože velkou část cesty jsme šli po asfaltových silničkách, ale i tak to bylo boží. Opět jsme si dobře vybrali termín a bylo krásně, i když výhledy byly o něco zamlženější než minule z Montjuïcu. Nešli jsme daleko, jen nějakých 7 km, ale 400 m převýšení se taky počítá.

Překvapilo mě, do jaké výšky pokračuje zástavba. Čekala jsem, že když je tahle oblast na mapě zelená (a i z Montjuïcu tak vypadala), tak jdeme někam do divočiny, ale skoro celou doby byly kolem naší cesty do toho prudkého svahu zasazeny malinké domečky, kam musí být peklo se dostat, ale je z nich luxusní výhled. A úplně nahoře kolem toho kostela je vlastně taková malá osada o třech ulicích. A tam jezdí i autobus a zrovna když jsme tam byli, přijely jím nějaký děcka ze školy. Sen.

Druhý překvápko bylo, že nahoře u kostela je zábavní park, prý jeden z nejstarších v Evropě, s horskou dráhou, ruským kolem a dalšíma srandama, ze kterých si můžete prohlížet ten výhled na celý město. Působí to jako docela bizár.

Zpátky jsme šli malýma pěšinkama přímo dolů podél lanovky na hnědý metro. Cestou jsme se stavili u hvězdárny, byla zavřená, ale třeba se jednou zvládneme dostat i dovnitř. Dole jsme narazili na koleje nějaké historické šalinky, která teď bohužel nejezdí, protože to nějak opravují nebo co. A vůbec se pořád dozvídám hustý věci o dopravně v Barceloně:

• Autobusy tu mají čísla začínající písmenem H, V, nebo D, podle toho, jestli jezdí horizontálně, vertikálně nebo diagonálně – plánek. (A pak tu jsou ještě trojciferné linky vedoucí víc mimo město, ale ty nejsou zajímavý.)
• Některé linky metra spravuje stejná společnost jako autobusy, jiné stejná společnost jako S vlaky, a R vlaky má ještě jiná společnost. A mezi těma dvěma druhama meter (který jsou jinak prakticky nerozlišitelný) musí člověk projít turniketem s pípáním i při přestupu z metra na metro (a někdy i při výstupu), což je pěkně matoucí a vůbec jsme to nechápali.