Ve Vídni jsme se mezi půlnocí a čtvrtou ráno prostřídali ve spánku v nejtemnějším koutě letiště. Ve čtyři mě Petr vzbudil s tím, že už si máme odbavovat zavazadla.

Já jsem byla rozespalá a zmatená, on netrpělivý, tak to bylo náročné, ale nějak jsme to zvládli. Nezvládla jsem najít čelovku, kterou jsem myslela, že bych měla jako elektronické zařízení mít na palubě, ale posléze se ukázalo že to podle všeho platí jen na li-on baterie, což tužkovky prý nejsou, takže můj batoh cestu zvládl v počádku. Na pásu vážil jen nějakých 15,6 (nebo to bylo 16,5?) kg, takže moc nechápu, jakto, že jsem se celou cestu tak převažovala.

Pak už následovala klasická cesta k letadlu přes kontroly do letadla, u které nikdy nechápu, jak jsem se tam vlastně dostala, ale bylo to v pohodě. Moje pohorky asi obsahují víc železa, než ty Petrovy. Před kontrolou mají na záchodech skvělý umyvadla na dopouštění vody do lahví, ale za kontrolou úplně na prd. Španělské příjezdové dotazníky nám kontrolovali už tady. Dvakrát.

Cesta letadlem pro taky nebyla ničím výjimečná. Většinu jsem prospala a hrozně mi zalehlo ucho (snažila jsem se celou cestu poctivě žvýkat žvýkačku, ale ve spánku je to těžký). Petr mi zasednul místo u okýnka, což mě nejdřív štvalo, ale posléze jsem naznala, že on ho ocení mnohem víc. (V mém případě okýnko slouží k opření při spánku, v jeho k focení a úžasu po celou cestu. A to se vyplatí.)

Přistáli jsme kolem půl deváté, o něco dřív, než jsme měli, vydali jsme se pro naše batůžky. Vymotali jsme se z letiště, u východu se vyfotili s tlustým koněm, co vypadá jako příbuzný brněnské žirafy, a sebevědomě vyrazili na metro.

Měli jsme online koupené čtvrtletní šalinkarty, které jsme si měli vyzvednout po zadání nějakého kódu do automatu na zastávce. Pořád nevíme, jestli jsme se zachovali dobře, protože na kartičce není fotka, ale člověk tam má zadat číslo nějakého svého průkazu, aby dokázal, že je to jeho karta. Jenže povolená délka tohoto čísla je pouze 6-8 znaků, přičemž česká občanka má 9. Pas sebou nemám, španělskou idetifikační věc pro cizince zatím taky ne. Dali jsme tam prvních 8 číslic. Revizora jsme zatím nepotkali. Uvidíme.

Každopádně oranžové stroje s obrazovkami na zastávce, kam jsme došli, vůbec nevypadaly, že by chtěly vidět nějaký náš kód z eshopu. Teprve ve chvíli, kdy se Petr šel zeptat nejakého zřízence, co jako máme dělat, mi došlo, že jsme vlastně na metro asi podezřele moc nad zemí. A měla jsem pravdu, byli jsme na vláčkové zastávce a hodné červené stroje s dotykovými obrazovkami, které patřily k metru, byly až o patro hlouběji.

Dojeli jsme s jedním přestupem k našemu bytu do úplného centra města. Našli jsme ho na Housing Anywhere, má tři pokoje, každý můžou obývat až dva lidé. Je skoro až podezřele levný a do školy se dostaneme za půl hodiny zeleným metrem. A je na l’Hospitalově ulici. Teda, asi je to jakože nemocniční ulice, ale pst.

Do domluveného času předání nám chyběla asi hodina, tak jsme se vyplácli kdesi na náměstí a sledovali lidi a ptáky. Lidi tu rádi sedí v kroužku na betonu a povídají si. Racci jsou drsní. Holubů je zase hodně. Myslím, že holubi a racci mezi sebou mají trochu válku. Místní lidi to moc nezajímá.

Při přesunu na druhý konec náměstí na sluníčko jsem opět nějak nezvládla svůj batoh a podruhé se rozplácla. Mám odřenou ruku. Už dost, chci spát.

Ve dvanáct jsme přebrali pokoj. Vchod do domu je podezřele úzký (hned vedle dveří jsou po obou stranách dveře do jiných domů), ale pak se projde po zamotaném prudkém schodišti kamsi dozadu a místa je najednou dost. Vnitrobloky se v tomhle městě nenosí, všechno je tady dům.

Ukázalo se, že paní pronajímající (nebo její rodina), vlastní celý ten barák a všechny byty pronajímá ve stejném režimu. Překvapeně jsme zjistili, že jsme tu ze spolubydlících první (z mého pohledu super, protože jsem byla totálně zničená a na nějaké seznamování jsem vůbec neměla náladu). Předávání bylo velmi komplexní, všechno je potřeba hodně uklízet, doporučuje nám málo topit, protože elektřina je teď ve Španělsku hrozně drahá, bacha na vlhkost a plíseň.

Šla jsem spát.

Před odjezdem jsme Ole slíbili, že se na den mokřadů vykoupeme v moři, tak jsme se odpoledne s tímto cílem vydali ven. Teda Petrův hlavní cíl byl asi oběd. Stavili jsme se v Decathlonu pro nový rychleschnoucí ručník, v Carrefouru pro bagetu s hummusem a na docela malých nudlích za 8 euro (ale jako byly dobrý, uznávám).

Prolezli jsme nejstarší čtvrtí směrem k moři. Na pláži bylo (na to, že je začátek února) docela hafo lidí, ale nikdo se nekoupal, a i mě nějak přešla touha po exhibici a radši jsem se nesvlíkala. Jen jsme si sundali boty a šli kousek po okraji vody, a pak si je zase obuli a vyrazili jinými uličkami zpátky.

Poslední kroky dne vedli do Carrefouru na nákup prvních základních surovin na další dny. Skoro všechno je tu o něco dražší než u nás, ale není to tak hrozné, jak jsem si pamatovala z minulé návštěvy před 5 lety. Zjišťuju, že mě tu baví nakupovat jídlo, přestože v doma tu činnost fakt nesnáším. Potěšující.

Večer jsme si rychle uvařili těstoviny s fazolema. Člověk by čekal, že uvařit těstoviny a plesknout na to plechovku zvládnu s libovolně málo hodinama spánku, ale ne. Problém nastal ve chvíli, kdy jsem tam chtěla přidat pepř. Koření se tu vůbec neprodává v malých pytlících jak u nás, ale jen v mlýncích a sypacích nádobkách. Ty mlýnky jdou na rozdíl od těch, co jsou k sehnání u nás, jednoduše rozšroubovat a doplnit (pokud seženete koření bez mlýnku, což zatím nevím kde). A já jsem místo toho, abych namlela pepř, otočila s celým víčkem a nasypala většinu obsahu rovnou do hrnce a po celé kuchyni. Separovat na úrovni hrnce to moc nešlo, ale nějak jsme to zvládli vypopelkovat na talířích a mohli jsme jít spát.