Tohle je zrcadlový článek k Barceloně. Po delší době. Už budu fakt končit.

Od narození s naprosto zanedbatelnými přestávkami žiju ve stejné brněnské městské části. Mám svoje věci, svoje místa, svoje lidi a svoje aktivity.

Jak moc bolestivé bude to všechno na půl roku opustit, mi předem nebylo vůbec jasné. Neměla jsem z toho nějaký velký strach, ale zároveň jsem si říkala, že pro nás, co jsme celý život nevytáhli paty z domu, může absence našeho místa větším zážitkem, než místo nové.

Výstup zní: Absence našeho místa mě bavila. Možná víc, než místo nové.

Je v tom nějaká náročnost. Jednoduché věci najednou nejsou tak samozřejmě jednoduché. Někam trefit. Výhodně nakoupit co potřebujete. Všechno zabírá víc času a energie. Na začátku je to stejný, jako jet někam na dovolenou. Akorát když tam nejste týden, ale pět měsíců, tak nejste ztracení celou dobu, ale postupně všechno objevujete, optimalizujete a jednoduché věci se stávají doopravdy jednoduchými. A to je takový hezký proces.

Kromě toho je najednou hrozně moc věcí, které jsou nějakým způsobem zajímavé. Místa, která jste nikdy v životě neviděli. Lidi, co se chovají jinak. Nová slovíčka cizího jazyka. A vy jen chodíte s očima mnohem otevřenějšíma, než normálně, a krmíte svůj mozek novými impulzy, aniž byste pro to museli hnout prstem.

Ze všeho a všech, co by mi mohlo chybět, se na první příčky řadí český chleba (což mi přijde velmi pochopitelné) a halušky s bryndzou (to nechápu tolik, od návratu jsem je měla jen jednou, ale bylo to tak). Lidé, omlouvám se vám, ale bryndza prostě nemá messenger a na člověka to dolehne. (A mimochodem, budoucí generace, kdybyste měli podobné problémy, u Estació de França je slovanský obchod, kde mají spoustu jinak nesehnatelných věcí, včetně něčeho, na čem je cyrilicí napsáno bryndza. Přišli jsme na to až někdy v červnu a přišlo nám, že už to nestojí za vělké experimenty, když si chceme hlavně užít zbytky všeho místního, a koupili jsme si tam jen krowky a kvas, ale můžete to vyzkoušet za nás.)

Jinak mi chvílema hodně chyběl můj domácí les. To bylo spíš tím, že můj nový domov byl uprostřed města, než tím, že byl 1500 km daleko. Vím i o místech v Barceloně (resp. spíš přilehlých obcí v dosahu MHD), kde by takhle moje potřeba vyběhnutí ven zůstala naplněná. Jo, a možná vana.

Jinak mi toho moc nechybělo. Momentů, kdy jsem cítila něco jako stesk po domově bylo jen pár a spíš jsem tu emoci v sobě musela cíleně hledat, než že by mě nějak paralyzovala.

• Když jsem ležela druhý den zavřená v pokoji s covidem a 40° horečkama, přišlo mi, že by mi bylo líp doma. Nemusela bych se bát, že skončím v nemocnici a budu tam v tom stavu muset hovořit cizím jazykem.
• Když jsme vyjeli na výlet do Tarragony, kde pršelo a nebyly tam davy lidí jako v Barceloně, připadalo mi to tam jako doma a byla jsem z toho taková rozněžněná (minimálně než jsme došli do historického centra, které teda vůbec nevypadalo jako Brno, ale psst).
• A pak taky kdykoliv člověk musel interagovat s jiným univerzitním informačním systémem, než je ten náš, žejo.

Celkově jsem měla pocit, že žít na cizím místě mě fakt baví. A mám velikou chuť to zažít znova, je jedno kde. Brno je fajn. Barcelona je taky fajn. Asi je na světě fakt hodně míst, co jsou fajn. Nemám vůbec potřebu utíkat z Brna někam jinam, protože by bylo špatný, ale když by se ještě někdy objevila dobrá příležitost na nějaký čas bydlet někde jinde, chci si zkusit i to někde jinde. Protože je to vlastně fakt zábava. A já už si nepřipadám vázaná na jedno místo. Zvlášť dneska, když se s lidma dá vlastně tak snadno bavit, ať jste kdekoliv.

Paradoxně mnohem víc stesku po domově mám teď, když už jsem sice čtvrt roku zpátky v Česku, ale ne ve svém opravdovém doma. Nevím, jestli je to tím, že už je to v součtu tak dlouho, nebo tím, že být bezdomovec v Brně vůbec není taková sranda, jako zkoumat Španělsko. Ale to už je asi jiný příběh.