Ano, články ještě budou! Teď tak trochu po dvojicích, protože tu mám dvě dvojice témat, co spolu zásadně souvisí, ale přitom nejsou totéž. Takže tohle a Erasmus v páru jsem psala v podstatě souběžně.

Spousta lidí, kteří přesvědčují ostatní, že by měli jet na Erasmus, říká, že nejlepší na tom je, že navážete spoustu kontaktů se spoustou lidí ze všech koutů světa. Mně se toto vyjádření trochu nezdálo. Pro někoho to určitě platí, ale sakra, Erasmus trvá jeden semestr, v mém případě 5 měsíců. Když se podívám na všechna svá česká přátelství, vybudovat je na nějakou rozumnou úroveň zpravidla trvalo roky intenzivního kontaktu, typicky ve škole nebo tak. V jejich udržování poté, co tento pravidelný kontakt přestal, jsem úplně marná. Navázání nějakých kamarádství bude buď brutální vykročení z komfortní zóny, nebo to prostě nebude. A navíc jedu s Petrem, takže budu k nějakým interakcím nucena ještě míň, než kdybych tam byla sama. 

Pár dní před odjezdem (ve směru tam) jsem potkala v šalině D. Bavili jsme se o jejich Erasmu, o našem Erasmu, a přestože si celý zážitek pochvaloval, když jsem se mu svěřila se svojí sociální obavou, říkal, že oni tenhle aspekt moc nezvládli. Tak možná se to navázání skvělých kontaktů nepovede každému, jen ti introverti nejsou slyšet. A proto jsem tu já, introvert, co o svojí snaze a kontaktech píše.

Před odjezdem jsem si říkala, že bych se měla aktivně snažit, protože samo to určitě nepůjde. Plánovala jsem, kudy by to jít mohlo. Přihlásila jsem se do Buddy programu. Vytipovala jsem si nějaké dětské oddíly v Barceloně, kde bych třeba mohla nějak pomoct a potkat někoho podobně naladěného. I když bychom si možná mohli dovolit i nějaký malý byt, šli jsme radši do spolubydlení s někým dalším s vidinou, jak se strašně skamarádíme a budeme společně vařit a po večerech hrát deskové hry. Přidala jsem se postupně do všech skupinových whatsappových konverzací, na které jsem narazila. Po příjezdu jsme šli na procházku po centru organizovanou ESN a na výlet na sopky. 

Takže. 

Buddy program moc nefunguje. Nechci ho zahazovat celý, pro někoho je to možná super, ale u mě, Petra i Elišky to dopadlo podobně a s nikým dalším jsem se o tom nebavila. Ten koncept toho, že jste s někým náhodně spárováni a máte se nějak začít ve volném čase přátelit, je prostě zvláštní. Smysl to určitě má v prvních týdnech, kdy to je člověk, na kterého se můžete obrátit se svými místně specifickými problémy. Já jsem toho dokonce využila, když jsme chytli covid a vůbec jsme si nebyli jistí, jak se to má hlásit do školy, jak a kdy se máme testovat a tak. To se můj buddy ukázal jako naprosto hustej člověk a odpověděl mi asi do pěti minut. Jinak jsme se sešli jednou na začátku semestru na pivě ve školní hospodě a to bylo vše. Petr se svojí buddy zeptal na tipy na výlety a naživo ji neviděl nikdy. Problém byl, že po pár týdnech se dokonce i introverti jako my začnou přirozeně seznamovat s dalšími lidmi, třeba spolužáky, se kterými mají víc společných témat. Včetně těch, co tam dlouhodobě žijí a jsou taky schopni zodpovědět všechny místně specifické otázky. Takže od chvíle, co jsem znala Roba, jsem vůbec nepotřebovala mluvit s buddym. On při přihlašování do programu slíbil, že se mnou (a dalšími dvěma lidmi, co mu byli přiřazeni) nějaký čas stráví a má to nějak vykazovat, ale vůbec jsme nebyli schopní synchronizace, a tak to bylo prostě divný a nesetkali jsme se. Kromě toho ten spolek (nebo co to bylo), co řešil buddy program, pořádal nějaké centrální akce, ale ty se nám taky nějak časově nehodily, tak jsme nikde nebyli.

Napsala jsem anglický mail do dvou oddílů. Oba mě úplně odignorovaly a přestalo mě bavit se snažit. Dojít tam fyzicky nebo třeba někoho oslovit v parku by možná fungovalo líp, ale na to já nemám.

Spolubydlící byli dva Francouzi a měli jsme sice docela klidné soužití, ale zase tak moc jsme se nebavili a žili jsme trochu jinými životními styly a deskovky jsme spolu nehráli.

Skupinové konverzace byly peklo, které spočívalo zejména jen ve výměně lístků do různých klubů. Vytvářely ve mě značný pocit, že všichni erasmáci (kromě nás) tu nedělají nic jiného, než že chodí do těch klubů. Jestli je to pravda, vlastně dodnes nevím.

Procházka po centru ve mě vzbudila sociální úzkost, jakou jsem nezažila už hezkých pár let. Všichni ostatní účastníci vypadali jako mistři small talku, měla jsem pocit, že se se mnou nikdo nechce bavit jen na základě toho, jak vypadám (já se teda taky vlastně s nikým ani moc nechci bavit, ale to oni přece nemůžou vědět). Postupně jsem se hroutila tak dlouho, až jsem se musela tvářit tak hrozně, že by se se mnou fakt nikdo nemohl chtít bavit. Pak už se mi s nimi vůbec nikam nechtělo. Zkusili jsme pak ještě výlet na sopky (s jinou organizací) a doufali jsme, že do přírody půjde nějaká sorta lidí, se kterými nám to bude fungovat líp, ale nestalo se.

Místo toho jsme zjišťovali, jak překvapivě dobře je nám jen ve dvou a že to s tou socializací hrotit jen proto, že se to asi má, asi fakt nemá cenu, když to nepotřebujeme.

Zvrat přišel asi 45. den pobytu. Do té doby jsme se s nikým nebavili a všechny kontakty ve škole byly velmi letmé. Toho dne jsem náhodou vyrazila s Eliškou a Beatou na stejný oběd a poprvé jsem si s někým povídala způsobem, ze kterého jsem měla dobrý pocit. Tentýž den se domluvil první živý meeting MASDu a najednou se stalo, že jsem měla nějaký kamarády.

Ukázalo se, že v našem případě všechny ty aktivity přímo cílené na seznamování absolutně nefungují a jen nám způsobují úzkost. Co ale funguje je chodit do školy a dělat skupinové projekty kontaktním způsobem.

Dělat projekty kontaktním způsobem znamená nedělit si práci na doma, ale dělat co nejvíc věcí společně. A taky tím trávit naprosto nesmyslně mnoho času, abyste měli mezi tím programováním čas i na tu socializaci.

Nakonec jsem trávila se svým týmem několik hodin asi tak každý týden. Byla jsem díky Robovu doporučení na Hackatonu. A na školní Festě, kde jsem sice asi byla trochu asociální, ale byla jsem asociální s větší skupinou. A pak už to jelo, společná piva, čas, myšlenky a kultury.

Těch lidí, se kterými jsme se bavili, nebylo úplně moc. Ale zato některá z těch přátelství byla (dobře, jsou) o dost hlubší, než jsem si představovala, že být můžou.

Abych to závěrečně zrekapitulovala, protože se v těch jménech tady už každý musel ztratit, pokud to vůbec četl:

• Byla tam Eliška z ČVUTu, třetí Češka na našich předmětech a člověk, se kterým jsme měli dost společného na to, abych z toho občas ze začátku dostávala pocit, že možná jsou ty různé národy rozdílnější, než jsem si dřív myslela, a že si možná fakt s Čechy rozumím líp, než s ostatními (nemá Erasmus docílit opaku?). Nezávisle na nás se objevovala všude, kde jsme byli, a bylo to fajn. Jestli se ještě někdy potkáme, těžko říct, ale bylo to hezké.
• Byl tam Jordan, Španělské ztělesnění mé oblíbené facebookové skupiny Vegan socka. Matematik, se kterým bych se klidně bavila mnohem víc, kdyby nebylo takové peklo se s ním na něčem domluvit.
• Byl tam Mert, který nás zve jednoho dne do Mnichova. Člověk, co vypadal, že mu socializace na Erasmu fakt problém nedělá a sedět vedle něj když na přednášce operoval s whatsappem a psal si tak s deseti lidmi naráz bylo trochu frustrující, ale stejně si udělal nějaký čas i na nás. A i když sociální aspekt našeho projektu asi neprožíval zdaleka tolik, jako my ostatní, byla to s ním dost radost.
• Byla tam Summer, která na rozdíl od všech ostatních přinášela nějakou opravdovou kulturní (a asi i lidskou) diverzitu. Protože v Evropě je vlastně všude všechno stejný, když to člověk srovná s Čínou. A zároveň další člověk do mojí oblíbené množiny jsme úplně různí a stejně se zvládneme kamarádit.
• A pak tam byl Rob. (A tady se mé psaní zaseklo na několik týdnů, protože to neumím zformulovat.) Řekněme že trochu převrátil mé představy o tom, jak fungují mé vztahy a seznamování, protože by mě nikdy nenapadlo, že se během pěti (ale vlastně spíš 3,5 od chvíle, co jsme se začali bavit) měsíců dokážu s někým takhle sblížit. Rozumíme si. A hodně dobře se nám společně pracuje. Bylo by to neskutečně pěkný, i kdyby to bylo jen na těch pár měsíců, ale my si od mého odjezdu vypisujeme do nocí a plánujeme vzájemné návštěvy. Jak dlouho to tak vydrží, nemám tušení, ale překvapuju tím sama sebe a fakt jsem nečekala, že si tohle odvezu.

Takže chci prostě říct, že se vám může stát, že si najdete několik skvělých kamarádů, i když jste totální sociální lemplové. Nebo se vám to taky stát nemusí. Ale mě se to stalo a musí to tu být zaznamenáno.