Tohle je věc, která je mezi mými kamarády překvapivě rozšířená, ale v obecné společnosti asi naopak vůbec. Když jsme tenhle pobyt před dávnými a dávnými časy začali plánovat, chtěla jsem si přečíst něčí zkušenosti přímo s tímhle aspektem, ale nenašla jsem vlastně nic.

Vzpomínám si na úplně první chvíli, kdy jsem začala o Erasmech přemýšlet. Byla to jakási přednáška, na které jsem byla zhruba současně se začátkem studia na vysoké. Vůbec jsem si v tu chvíli ještě nebyla jistá, jestli někam chci jet, ale pamatuju si, že moje největší obava byla, co by to udělalo s mým vztahem, protože půl roku se mi zdálo jako pekelně dlouhá doba, kterou nejde jen tak zvládnout. Ale napadlo mě, že by se asi mělo dát jet ve dvou. Ten vztah se posléze rozpadnul i bez Erasmu a nastal ten současný, na který jsem vidinu společného výletu plynule přesunula, tentokrát spíš než ze strachu o to, aby to přežil, z pocitu, že by byla škoda být bez sebe. Při prvním pokusu o to někam vyjet se to zdálo jako vynikající příležitost zkusit si společně tak nějak nanečisto bydlet. Tím, že to nevyšlo, se nám to společné bydlení nakonec povedlo už předtím doma a Erasmus tak ztratil velkou část plánovaných cílů, ale prostě už to tak bylo vymyšleno. Krátce před odjezdem jsem konečně dostala do fáze, kdy jsem měla pocit, že bych zvládla být někde i sama a užít si to a bylo by to taky zajímavý, ale prostě už nemám čas zkusit všechno. A i takhle to nakonec bylo zajímavý, rozhodně.

Realizace byla v našem případě velice snadná. Studujeme na stejné fakultě stejný obor, takže jsme si oba mohli vybírat ze stejných destinací. Na informační schůzce jsem sebrala všechnu odvahu a zeptala se, jestli jde nějak dosáhnout toho, aby nás (ze tří univerzit, na které se hlásíme jednou přihláškou) poslali na tu stejnou. Stačí prostě napsat do motivačního dopisu, že to chcete. Fungovalo, dvakrát. Napoprvé nás vzali až na druhou univerzitu v pořadí, ale teď rovnou na tu první, přestože jsme byli dva.

Rozhodli jsme se s tímto intenzivním párovým zážitkem netroškařit a rovnou jsme si na zahraniční univerzitě vybrali identické předměty, aby náhodou nehrozilo, že bychom měli nějaký čas každý pro sebe. Ještě před tím prvním pokusem jsem byla docela nervózní z toho, že nevydržím nebýt v podstatě vůbec sama. Pak přišlo společné bydlení v lockdownu, které jsme přežili vcelku bez problémů, a tento strach mě přešel.

A přežili jsme to, asi ještě líp, než jsem čekala. Přežili jsme týdenní izolaci v jedné místnosti, spoustu společné práce na projektech, absenci jiných lidí k povídání, city k další osobě, všechny možné nálady i pekelné vedro.

Před odjezdem jsem se bála, že nás to příliš odtrhne od ostatních lidí, ale naopak jsem doufala, že by to náš vztah mohlo nějak posílit a dostat nás to do nějakých zajímavých situací, kde jsme se zatím neviděli. Všechno se asi trochu stalo.

Co na tom, že jsme jeli spolu, nacházím za výhody:

• Měli jsme na sebe spoustu času, povídali jsme si o věcech, o kterých jsme se nikdy nebavili a prozkoumávali neprozkoumaná zákoutí našeho vztahu
• Měli jsme výchozího parťáka na školní projekty se známými kvalitami
• Někdo mi uvařil čaj, když jsem byla nemocná
• Měli jsme s kým mluvit česky a nezakrněli jsme úplně
• Podělili jsme se o nájem
• Všechny problémy jsme mohli řešit společně
• Nemuseli jsme trpět strašným steskem

Něco z toho se asi dá považovat i za nevýhodu. Kdybychom byli každý zvlášť, asi bychom byli nuceni mluvit (třeba kvůli těm školním projektům) s víc různými lidmi, něco by bylo těžší, ale víc bychom se toho naučili. Ale nemyslím si, že by to stálo za to.

Nedávno jsme tenhle možný scénář řešili. Asi by se věci neděly tolik jinak, ale prožívala bych je jinak a řešila bych je jinak. Popsala jsem to jako more loneliness, less coordination. A vypořádat se s obojím má nějakou hodnotu.

Kdybych mohla jet na Erasmus ještě jednou, jedu někam na sever a sama. Ale nikoliv proto, že bych s tím, jak to bylo teď, nebyla spokojená (byla, a jak!), ale protože bych si chtěla zkusit přesně opačný zážitek.

Mým osobním závěrem je, že Erasmus ve dvou byl super. Ale taky to, že Erasmus v jednom by byl nejspíš taky super. A že ani jedné varianty není třeba se bát, protože vás ta zkušenost prostě někam posune, což je to hlavní. A druhý závěr je, že náš vztah asi fakt funguje.