Ano, stýská se mi.

Ze života ve městě o této velikosti jsem měla před odjezdem dost respekt. O to větší, že jsme bydleli v podstatě úplně v turistickém centru. Je to něco, co jsem do té doby nezažila, panelák na okraji Brna je prostě něco jinýho.

Do čeho jdu jsem trochu tušila ze své rychlé punkové návštěvy před 6 lety. Jenže ta byla rychlá a punková a pocit z ní byl sice asi dost pozitivní, ale prostě letmý.

Když jsme dojeli, všechno mi přišlo neskutečně dobrý, hezký a zajímavý. Ono totiž je.

Stoprocentní nadšení mi vydrželo pár týdnů, než mě začalo štvát, jak moc žiju na betonu. Zeleň v Barceloně totiž taková nejednoznačná. Stromů je tam hodně, zajišťují, že je na ulicích obvykle docela příjemně a vypadá to hezky. Na druhou stranu prostě chybí tráva, což je pochopitelný, když tam na ni není zrovna podnebí, ale chyběla mi. I spousta míst, co jsou na mapě vyznačeny zeleně, jsou ve skutečnosti jen náměstíčka s pár stromy a dlažbou. Takže to pro mě jako pro člověka, co má normálně před domem les, do kterýho si vyleze kdykoliv má pocit, že se potřebuje vyvenčit, bylo prostě těžký. Venčit jsem se chodila většinou na Montjuïc, což byl celkem solidní kus zeleně, ale dojít tam byla furt strašná dávka betonu. Asi bych dlouhodobě takhle v centru žít nechtěla, ale na půl roku to nebylo tak špatné.

Co mě celou dobu fascinovalo asi nejvíc, bylo, jak je to město hustý. V doslovném významu hustoty zástavby a obyvatel. Došlo nám to ve chvíli, kdy jsme vlezli do našeho domu a zjistili, že naše okna vedou do zdi, protože ten blok nemá nic jako vnitroblok, ale je prostě zastavěný. A když jsme se podívali na mapu i na reálné město zvrchu, přesvědčili jsme se, že celý centrum na tom není jinak. Vede to k tomu, že všude je na naše měřítka fakt hodně lidí. Umí to být vyčerpávající, oběma se nám čas od času dělo, že jsme si vymysleli nějakou vycházku, ale pak jsme se hrozně rychle museli vrátit domů, abychom se schovali před lidma.

Na druhou stranu je naprosto neuvěřitelný, jak to město i za těchhle podmínek funguje. Autíčka denně umývající ulice. Kus silnice, který se uzavře na jeden den, aby tam další den byl nový asfalt, přemalovaný přechod a vyměněné semafory. Efektivita, kterou bych ze stereotypů o Španělsku nečekala. Ale užívala jsem si ji moc.

Brno mi od návratu přijde klidný jak nikdy, někdy se mi to zdá super, někdy mám pocit, že se mi stýská po nějaké akci. To, že je permanentně rozkopaný, jsem si uvědomovala vždycky, ale teď to vyznívá mnohem víc. To se mi nezdá super nikdy.

Co mi ale došlo nějvíc ve chvíli, kdy jsem jela domů a letmě prozkoumávala jiná evropská města, je, jak je Barcelona příjemný místo prostě pro existenci. Pro to moct jen tak trávit čas venku a nenechat si to zkazit tím, že nemám naplněné nějaké základní potřeby. Teda, to množství lidí mi občas trochu kazilo potřebu nějakého prostoru, ale jinak… Jak už jsem zmínila, všude je dost stromů a na to, jak slunko velkou část roku paří, je na velké části ulic vlastně docela fajn. Aut je (na to množství lidí neuvěřitelně) málo a řidiči jsou klidní. Všude jsou pítka, což fakt strašně dobrá fičura města. Přestože je teda ta barcelonská kohoutková voda poměrně hnusná, dovolí vám to prostě jít na libovolnou vycházku v libovolném počasí úplně bez zavazadla. Za celou dobu jsem nepotkala placený veřejný záchody. A to jsou prostě úplně maličkatý věci, ale kvalitu života člověka, který v poledne opustil byt a večer mu jede autobus, to vymršťuje do výšin.

Protože tohle mi došlo spíš až cestou domů, než v průběhu, většinou jsem na dotaz, co se mi tam líbí nejvíc, odpovídala, že počasí. Což je taková fakt nudná odpověď, těžko říct, jak pravdivá, ale zbytek pocitu z místa nešel vyjádřit jednoduše.

Ale počasí fajn bylo, zejména ze začátku, protože nahradit českej únor, což je prostě hnusnej měsíc (Před pár dny jsem se s někým zamýšlela, proč má 28 dní zrovna únor a není to udělané nějak logičtěji. Jediné smysluplné vysvětlení podle mě je, že ho nikdo nemá rád a dýl bychom ho nevydrželi.) sluníčkem a 15 stupni, něco jako nejhezčí den našeho typického dubna po dobu celého měsíce, je docela sen. Moje nálady jsou brutálně napojený na počasí, což mi doma občas komplikuje život, a ve Španělsku se to zdálo o dost lepší.

Ke konci se teda ukázalo, že když se přehřeju, tak jsem vzteklá tak, že je to s mými pršícími smutky celkem srovnatelné, ale na to by asi stačilo nebydlet v podkroví. V červnu je vedro. Při pohledu na předpověď ty teploty nejsou o tolik jiné než v Česku, ale jednak na noc nepadají moc dolů, druhak je to úplně jiný pocit vedra, asi kvůli vlhkosti a intenzitě přímýho slunce, takže se to zdá o dost jiný. Popsat to textově ale asi nezvládnu. Moře je hezky teplý a to je fajn.

Poslední věc, kterou bych asi měla zmínit, protože v tom vidím rozdíl oproti domovu, jsou obecně lidi. Jsou totiž takoví klidní a hodní. Občas jsme se dostali do situací, kdy jsme nějak zlobili, omylem lezli na soukromé pozemky nebo třeba jedli v knihovnách. Ale i ti lidi, co nám za to přišli vynadat, přišli vždycky stylem „A teď už se ale trošku zlobím“ místo „Okamžitě vypadněte, vy dementi“, což byl prostě divný nezvyk. Brala bych i doma.

Občas mám chvíle, kdy se mi hrozně chce zpátky. Přesvědčila jsem se (protože předtím jsem si to myslela, ale nezkusila to), že nejsem nijak extra fixovaná přímo na místo, kde žiju, a asi bych byla spokojená se spoustou různých podmínek. Ale tohle byly jedny z nich. A i to samotné místo, zcela odproštěné od lidí, co tam jsou a konkrétních zážitků, je asi důvod, proč se ještě někdy vrátit.