Nemůžu na tuto skutečnost přestat myslet. Není to fér. Kdybych byla jako ony, mám půlroční děcko a protloukám se životem.
Jenže já jsem tady nějaká slavná gymnaziální elita národa, která se má připravovat na maturitu, jít na vysokou, chodit v pěkných šatech na slavnostní setkání s hejtmanem, stále dokola poslouchat, že nejlíp by mi bylo ve vědecké sféře a zkrátka něco dokázat.
Všude kolem sebe mít desítky neuvěřitelných stejně starých lidí, co nějakým záhadným způsobem dokáží hospodařit s časem, dělat neuvěřitelné věci a ještě stíhat školu. Vědět, že bych měla mít na to samé, ale nějak mi chybí ten zápal. A tak sedím a všechno dělám jen tak nějak napůl, aby to bylo, hraju Tetris a Hledání min, abych zapomněla na to, že nic nedělám a je to zlé.
A jen tak mimochodem zasněně hledím na fotku břicha na facebooku a zuřím, když je schopná napsat, že se s nějakou kámoškou klidně půjde před porodem ožrat, jen ať si prý zvyká.
A tohle se mi děje zhruba od šestnácti.
Život není fér. Cítím se zcela nepochopena svojí společností.
(Ještě že se mi teď daří všechno intelektuální kolosálně kazit.)
37 napsal:
Je to absurdní hodnotit, co v životě znamená „něco dokázat“, a lidi, co si myslí, že to ví, jsou prostě jen hloupí. Každý by měl přece dělat to v čem aktuálně vidí největší smysl a co mu dělá radost a snažit se to dělat jak nejlíp umí, ne?