To je fajn. Všecko je fajn. Tenhle svět je fajn a tak.

Ten koncert Poletíme? včera byl dokonalej. To se nedá nazvat jinak. Možná nejlepší ze všech koncertů, na kterých jsem kdy byla. Hráli fakt snad úplně všechno a hrozně jim to šlo a bylo tam strašně moc správně nadšenejch lidí a vůbec.

A cestou domů jsem konečně započala náhodnou rozjezdovou konverzaci, jako jsem si vždycky přála. Nejdřív o kroketách a vidličkách a pak o mém studiu a budoucnosti. Prý nemám chodit na VUT, protože tam chodili oni. No tak dobře. A celou dobu nás poslouchala moje nejlepší kamarádka ze školky a kroutila očima a nechápala, co to má být zač, protože je očividně málo pošuk. Lidi se od pěti let asi vždycky mění, kdo ví, která z nás dvou víc. Ale pr jí mám pak napsat.

Teď sedím v knihovně. Jsem asi strašně trestuhodná jelikož už sakra dlouho nemám průkazku a stejně tady trávím tolik času. Vlastně nevím, jaké místo by takhle v zimě k trávení času mohlo být lepší. Akorátní klid, veřejná wi-fi, teplo a spousta lidí, který by člověk mohl sledovat, kdyby chtěl. A knížky, který by mohl číst, kdyby chtěl. To že si je nemůžu pujčovat ještě neznamená, že je nečtu, chi.

Včera jsem byla produktivní. Nedělala jsem vůbec nic, co bych považovala za ztrátu času. Učinila jsem rozhodnutí. Budu se chovat tak, abych nepovažovala svoje sezení u počítače za ztrátu času. Tak to má být. Budu dělat jen a jen užitečný věci. Psaní článků z neznámých důvodů za užitečný považuju.

Knihovna to ještě podtrhuje, člověk tady nemůže dělat vyloženě blbosti, protože by se na něj divně dívali lidi, kteří ho zrovna náhodou sledují.

Možná si z toho udělám páteční rituál. To by bylo pěkné.

Tenhle článek je příliš o ničem na to, abych ho považovala za výplod produktivity.

Tak třeba… Ve středu mě vyděsilo, když jsem si uvědomila, jak jsem ovlivněná svým okolím. Jak na mě každý, s kým trávím čas zanechává stopy. Jsou to dobré stopy, protože se obklopuju jen a jen dobrými lidmi, ale furt stopy. Jak začínám vždycky mluvit stejně, smát se stejně, hýbat se stejně chovat se stejně. A že vlastně pomalu celá jsem jenom poskládaná ze všech, koho mám ve svým okolí.

Nevadí mi to úplně, jen mi to připadá zajímavý. Dá se s tím pak pracovat. Můžu se kamarádit s lidma, kteří se chovají tak, jak bych se chovat chtěla. A když jsem spokojená, mám hledat lidi sobě podobný. Nejdřív mě to rozčilovalo, ale nic s tím nenadělám. A rozhodně nejblbější řešení by bylo se izolovat, protože čím víc lidí mě ovlivní svojí blízkostí, tím různější budu mít pak tu kombinaci vlastností a tím víc budu originál.

Takže jsem v klidu.

A mám se hrozně dobře.