Bylo to fajn. Velmi.

Chci zpátky.

Když jsem probrečela první půlku prázdnin, nečekala jsem, jak prudce to tábor obrátí, jak všechno bude fungovat, jak mě lidi budou srát jen minimálně a tak. A že si to užiju nejvíc za posledních pět let. Asi. Možná taky za osmnáct.

Zavřela jsem se. Zavřela jsem se do společnosti pár lidí, které normálně vidím v některých případech jednou týdně a v jiných dvakrát za rok. Vyrobila jsem si mikrosvět a žila dva týdny (respektive jeden a půl) jen v něm. Uvědomila jsem si, jak hrozně moc ho mám ráda.

A pak jsem najednou poulila oči na hvězdy, když jsem si zmačknutá na půlkarimatce mezi sestřičkou a možná-nejlepším kamarádem a pomalu si mezi O. kecama, které nám nedovolovaly spát, uvědomovala, že vlastně ani nestojím o navštěvu zvenku, o narušení naší bubliny, o svůj normální život. Že nevím, jak ten život vypadal a co se v něm před prázdninami dělo. Že se nechci unavovat vzpomínáním si. Že jsem šťastná a chci být dál a vařit a topit a nechávat se objímat dětma a koupat se v potoce sedět na mostku a nemyslet dopředu.

A bublina praskla, Růžová Karkulka sežrala vlka (což teda nakonec prej nemělo mít tak hlubokou symboliku, jak jsem myslela, ale stejně). A já jsem praskla taky.

Prej jsem citová kurva.

Ale svět venku existuje.

***

Stoupněte si do uličky vlaku, otevřete všechna okna a jen vytáhněte bublifuk.

Bubliny jsou fajn.