Koncem prosince
Skutečnost, že už jsme zpátky dýl, než jsme byli pryč, mě docela šokovala. Poslední půl rok se zdá jako jakési průhledné prázdno.
Pořád bojuju se svojí post-erasmovou zatrpklostí. Můj každodenní život, sestávající z psaní diplomky, občasného nervování z toho, že mám kromě psaní dělat ještě něco, a strachu z toho, že to nebude lepší, mě nudí a štve. Vede to k tomu, že se občas propadnu do většího smutku než normálně a občas se nadchnu do nějaké šílené, impulzivní myšlenky, od které si slibuju, že mě z toho vytrhne. Ty myšlenky jsou zpravidla buď pitomé, nebo úplně pitomé. Ale tenhle článek je o jedné, která pitomá nebyla.
Před několika týdny jsem šla se širší rodinou na výlet na rozhlednu do Soběšic, a překvapeně jsem zjistila, že nejrychlejší cesta na místo srazu z mého aktuálního bydliště zahrnuje dvě zastávky jízdy vlakem. Tahle krátká projížďka mi tehdy docela zlepšila den. Ale hlavně jsem při ní dostala nápad. Když mi desetiminutová jízda vlakem dokáže zlepšit den, celodenní jízda vlakem by mi mohla zlepšit život.
Tenhle jev prý existuje. A asi je to úplně poslední věc, o které je záhodno tady hovořit. Prostě když se vrátíte do svýho normálního života, stýská se vám a může vám být psychicky dost naprd.
U mě to nejspíš, po třech měsících, furt ještě dost trvá. Tak nevím, jak o tom dokážu psát s odstupem, uvidíme. Možná to bude spíš emoční výlevka.
Tohle je zrcadlový článek k Barceloně. Po delší době. Už budu fakt končit.
Od narození s naprosto zanedbatelnými přestávkami žiju ve stejné brněnské městské části. Mám svoje věci, svoje místa, svoje lidi a svoje aktivity.
Jak moc bolestivé bude to všechno na půl roku opustit, mi předem nebylo vůbec jasné. Neměla jsem z toho nějaký velký strach, ale zároveň jsem si říkala, že pro nás, co jsme celý život nevytáhli paty z domu, může absence našeho místa větším zážitkem, než místo nové.
Výstup zní: Absence našeho místa mě bavila. Možná víc, než místo nové.
Ano, stýská se mi.
Ze života ve městě o této velikosti jsem měla před odjezdem dost respekt. O to větší, že jsme bydleli v podstatě úplně v turistickém centru. Je to něco, co jsem do té doby nezažila, panelák na okraji Brna je prostě něco jinýho.
Do čeho jdu jsem trochu tušila ze své rychlé punkové návštěvy před 6 lety. Jenže ta byla rychlá a punková a pocit z ní byl sice asi dost pozitivní, ale prostě letmý.
Když jsme dojeli, všechno mi přišlo neskutečně dobrý, hezký a zajímavý. Ono totiž je.
Ano, články ještě budou! Teď tak trochu po dvojicích, protože tu mám dvě dvojice témat, co spolu zásadně souvisí, ale přitom nejsou totéž. Takže tohle a Erasmus v páru jsem psala v podstatě souběžně.
Spousta lidí, kteří přesvědčují ostatní, že by měli jet na Erasmus, říká, že nejlepší na tom je, že navážete spoustu kontaktů se spoustou lidí ze všech koutů světa. Mně se toto vyjádření trochu nezdálo. Pro někoho to určitě platí, ale sakra, Erasmus trvá jeden semestr, v mém případě 5 měsíců. Když se podívám na všechna svá česká přátelství, vybudovat je na nějakou rozumnou úroveň zpravidla trvalo roky intenzivního kontaktu, typicky ve škole nebo tak. V jejich udržování poté, co tento pravidelný kontakt přestal, jsem úplně marná. Navázání nějakých kamarádství bude buď brutální vykročení z komfortní zóny, nebo to prostě nebude. A navíc jedu s Petrem, takže budu k nějakým interakcím nucena ještě míň, než kdybych tam byla sama.
Pár dní před odjezdem (ve směru tam) jsem potkala v šalině D. Bavili jsme se o jejich Erasmu, o našem Erasmu, a přestože si celý zážitek pochvaloval, když jsem se mu svěřila se svojí sociální obavou, říkal, že oni tenhle aspekt moc nezvládli. Tak možná se to navázání skvělých kontaktů nepovede každému, jen ti introverti nejsou slyšet. A proto jsem tu já, introvert, co o svojí snaze a kontaktech píše.
Takový lehčí článek, protože ty osobnější mám rozepsané už týdny a nějak se mi nedaří je dopsat. Původně jsem ho chtěla napsat už při odjezdu tam, ale nějak na to nebyl čas a vlastně to asi i dává větší smysl teď, když vím, jak se mi to všechno osvědčilo.
Na Erasmus jsem odjížděla s jednou krosnou o objemu 65 litrů vážící tak 20 kg, na které jsem měla z venku připnuté prázdné příruční zavazadlo do letadla. Přijde mi dost hustý, že je to vlastně míň věcí, než si běžně beru na čtrnáctidenní tábor, kde obvykle mívám docela nacpaný i ten příruční batůžek na cestu, a už s tímto majetkem půl roku spokojeně žiju. Nutno teda říct, že byl únor, na sobě jsem měla všechno objemnější oblečení, a že jsem jela na jih, takže toho oblečení nebylo potřeba až tolik. Cestou zpět jsem měla oba batůžky naplněné, asi hlavně proto, že bylo léto a nechtělo se mi jet v pohorkách.
Tak jdu nasdílet svůj seznam i s tím, co mi nakonec chybělo a třeba to někdy někdo ocení při svém vlastním balení podobně, jako jsem si já před balením přečetla seznam Domči. Omlouvám se, že ty fotky nejsou až tak estetický a všechno je na nich zmačkaný, asi prostě nějsem influencer.