Author: Fitli

Měsíc dospěláctví

Je to měsíc od mého nástupu do mojí první plnoúvazkové práce. Mám pocit, že bych si k tomu měla něco poznamenat.

Výběrové zoufalství

Až do poměrně nedávné doby se můj život vyznačoval tím, že jsem vždycky zhruba věděla, co chci dělat. Jakože, nevěděla jsem, co si chci dát za zmrzlinu a na co se chci dnes večer dívat, ale věděla jsem třeba s docela velkou jistotou, co chci studovat a jak rámcově chci, aby vypadal můj každodenní život. A taky jsem se, asi tak od první chvíle, na kterou si pamatuju, pekelně těšila, až budu velká, svobodná a hlavně samostatná. Autonomní.

Ale když se začal blížit moment, kdy bych si měla vybrat, čím se teda jako budu živit, padla na mě naprosto nepochopitelná a dosud nepoznaná beznaděj a paralýza. Prostě jsem nevěděla. Spolu s dalšími vyčerpávajícími faktory tohoto podzimu a zimy mě to občas totálně ničilo.

Měla jsem strach, že ať si vyberu cokoliv, nebude mě to bavit. Příležitostí je přitom v mém oboru víc než dost, ale o to horší by bylo, kdyby mě to fakt nebavilo. Měla jsem strach, že si vyberu něco, co pro mě není dost dobrý. Že nevyužiju svoje vzdělání. Že budu dělat produkt, kterej je pěkně nudnej a není k ničemu. Že budu mít málo peněz, i když třeba víc, než pořebuju, ale míň, než si lidi okolo myslí, že bych mít měla. Že mě to nijak nerozvine a příští hledání práce bude stejně zoufalé jako tohle. A další milion takových nesmyslností.

Čtěte více

FI: Pohled zpět

Během magisterského studia jsem se na sepisování svých dojmů ze studia na svojí domovské univerzitě úplně vykašlala. Nějak už mě to nebavilo a začala jsem mít pocit, že je to všechno tak strašně subjektivní, že to nemá vlastně vůbec žádnou hodnotu. Předměty se každý semestr trošku mění, co mě bavilo nemusí bavit nikoho jiného, kdo ví, jaký pocit bych z čeho měla, kdybych si to zapsala v jiném pořadí. A tak. Ale když jsem tím vším prošla, chce to alespoň nějaké slovo závěrem.

Seminář Formely, rychlá Furierova tranformace, hezkej stromeček a já

Čtěte více

Vlaková kancelář

Pořád bojuju se svojí post-erasmovou zatrpklostí. Můj každodenní život, sestávající z psaní diplomky, občasného nervování z toho, že mám kromě psaní dělat ještě něco, a strachu z toho, že to nebude lepší, mě nudí a štve. Vede to k tomu, že se občas propadnu do většího smutku než normálně a občas se nadchnu do nějaké šílené, impulzivní myšlenky, od které si slibuju, že mě z toho vytrhne. Ty myšlenky jsou zpravidla buď pitomé, nebo úplně pitomé. Ale tenhle článek je o jedné, která pitomá nebyla.

Před několika týdny jsem šla se širší rodinou na výlet na rozhlednu do Soběšic, a překvapeně jsem zjistila, že nejrychlejší cesta na místo srazu z mého aktuálního bydliště zahrnuje dvě zastávky jízdy vlakem. Tahle krátká projížďka mi tehdy docela zlepšila den. Ale hlavně jsem při ní dostala nápad. Když mi desetiminutová jízda vlakem dokáže zlepšit den, celodenní jízda vlakem by mi mohla zlepšit život.

Čtěte více

Erasmový kník: Post-Erasmus syndrom

Tenhle jev prý existuje. A asi je to úplně poslední věc, o které je záhodno tady hovořit. Prostě když se vrátíte do svýho normálního života, stýská se vám a může vám být psychicky dost naprd.

Brno z autobusu při příjezdu

U mě to nejspíš, po třech měsících, furt ještě dost trvá. Tak nevím, jak o tom dokážu psát s odstupem, uvidíme. Možná to bude spíš emoční výlevka.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Život mimo domov

Tohle je zrcadlový článek k Barceloně. Po delší době. Už budu fakt končit.

Od narození s naprosto zanedbatelnými přestávkami žiju ve stejné brněnské městské části. Mám svoje věci, svoje místa, svoje lidi a svoje aktivity.

Jak moc bolestivé bude to všechno na půl roku opustit, mi předem nebylo vůbec jasné. Neměla jsem z toho nějaký velký strach, ale zároveň jsem si říkala, že pro nás, co jsme celý život nevytáhli paty z domu, může absence našeho místa větším zážitkem, než místo nové.

Výstup zní: Absence našeho místa mě bavila. Možná víc, než místo nové.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Barcelona

Ano, stýská se mi.

Jednou z kvalit města, které nejsou zmíněny přímo v článku, je, že má na jedné straně úžasný netriviální horizont. Vysvětlit to neumím, ale asi je to pro mě nějakým způsobem důležitý.

Ze života ve městě o této velikosti jsem měla před odjezdem dost respekt. O to větší, že jsme bydleli v podstatě úplně v turistickém centru. Je to něco, co jsem do té doby nezažila, panelák na okraji Brna je prostě něco jinýho.

Do čeho jdu jsem trochu tušila ze své rychlé punkové návštěvy před 6 lety. Jenže ta byla rychlá a punková a pocit z ní byl sice asi dost pozitivní, ale prostě letmý.

Když jsme dojeli, všechno mi přišlo neskutečně dobrý, hezký a zajímavý. Ono totiž je.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Noví lidi

Ano, články ještě budou! Teď tak trochu po dvojicích, protože tu mám dvě dvojice témat, co spolu zásadně souvisí, ale přitom nejsou totéž. Takže tohle a Erasmus v páru jsem psala v podstatě souběžně.

Spousta lidí, kteří přesvědčují ostatní, že by měli jet na Erasmus, říká, že nejlepší na tom je, že navážete spoustu kontaktů se spoustou lidí ze všech koutů světa. Mně se toto vyjádření trochu nezdálo. Pro někoho to určitě platí, ale sakra, Erasmus trvá jeden semestr, v mém případě 5 měsíců. Když se podívám na všechna svá česká přátelství, vybudovat je na nějakou rozumnou úroveň zpravidla trvalo roky intenzivního kontaktu, typicky ve škole nebo tak. V jejich udržování poté, co tento pravidelný kontakt přestal, jsem úplně marná. Navázání nějakých kamarádství bude buď brutální vykročení z komfortní zóny, nebo to prostě nebude. A navíc jedu s Petrem, takže budu k nějakým interakcím nucena ještě míň, než kdybych tam byla sama. 

Pár dní před odjezdem (ve směru tam) jsem potkala v šalině D. Bavili jsme se o jejich Erasmu, o našem Erasmu, a přestože si celý zážitek pochvaloval, když jsem se mu svěřila se svojí sociální obavou, říkal, že oni tenhle aspekt moc nezvládli. Tak možná se to navázání skvělých kontaktů nepovede každému, jen ti introverti nejsou slyšet. A proto jsem tu já, introvert, co o svojí snaze a kontaktech píše.

Čtěte více

Erasmové zhodnocení: Co jsem měla s sebou

Takový lehčí článek, protože ty osobnější mám rozepsané už týdny a nějak se mi nedaří je dopsat. Původně jsem ho chtěla napsat už při odjezdu tam, ale nějak na to nebyl čas a vlastně to asi i dává větší smysl teď, když vím, jak se mi to všechno osvědčilo.

Balicí chaos. Proč jsou na této hromadě i věci, které jsem s sebou neměla, nemám tušení.

Na Erasmus jsem odjížděla s jednou krosnou o objemu 65 litrů vážící tak 20 kg, na které jsem měla z venku připnuté prázdné příruční zavazadlo do letadla. Přijde mi dost hustý, že je to vlastně míň věcí, než si běžně beru na čtrnáctidenní tábor, kde obvykle mívám docela nacpaný i ten příruční batůžek na cestu, a už s tímto majetkem půl roku spokojeně žiju. Nutno teda říct, že byl únor, na sobě jsem měla všechno objemnější oblečení, a že jsem jela na jih, takže toho oblečení nebylo potřeba až tolik. Cestou zpět jsem měla oba batůžky naplněné, asi hlavně proto, že bylo léto a nechtělo se mi jet v pohorkách.

Tak jdu nasdílet svůj seznam i s tím, co mi nakonec chybělo a třeba to někdy někdo ocení při svém vlastním balení podobně, jako jsem si já před balením přečetla seznam Domči. Omlouvám se, že ty fotky nejsou až tak estetický a všechno je na nich zmačkaný, asi prostě nějsem influencer.

Čtěte více