Archivní ze středy

Asi to s lidma budu mít ještě těžký. Asi bych ještě měla sociálně a psychicky dospět. Asi chci. Dle včerejší přednášky z psychosraček je orientace na typická pro předškolní a ještě mladší věk. Vždyť to říkám celou dobu.

Mám oblíbenou folkmetalovou kapelu z okolí svého bydliště a to se vyplatí.

Jít do hospody s partou lidí, se kterými si odjakživa nevím proč nemám co říct, jen proto, abych se s nimi necítila čím dál hloupěji a třeba si na ně zvykla. Sedět v koutu a mlčet. Přitom nevím, proč bych k nim neměla patřit. Ukažte občanky všichni. S frekvencí menší než jeden týden prohlašovat, že už je to naposledy v mém životě, co mi někde nenalili.

Oproti tomu je Popelák fascinující člověk. Chodila jsem s ním do čtvrté třídy a nesnášela jsem ho, protože měl oficiálně povoleno číst si pod lavicí, dělal půlhodinový přednášky o motorech traktorů, dostal Harryho Pottera 7 o dva dny dřív než já, a proto ho dočetl o pár hodin dřív, a tak vůbec. Prostě Šachista té doby. A teď je najednou jedním z jediných dvou až třech lidí z celé základky, se kterými se začnu bavit, když je potkám, přestože jsme se bez cizí pomoci nepoznali na Znouzi před dvěma lety. A v Pátek je Znouze zase a nemůžem tam spolu jít (no dobře, Slovensko je lepší). Ale ty tramvajový konverzace stojí za to. Výlety a škola a oddíl a larpy a kódění a operační systémy a hudba a koncerty a taneční a tak nějak celej můj život. Dík za moje lidi.

Přišla jsem na školní sraz u hvězdárny o pětadvacet minut dřív. Nebývalé. Sedla jsem si s notebookem doprostřed prolízačky ve tvaru pravidelného dvacetistěnu a psala. Snad jen tu nechytám wifiny, co bych chtěla, ale jinak naprosto výborné. Pánové na vedlejší lavičce bavící se o politice se na mě divně dívali a pak odešli. Nechci nic dělat, jen tu sedět. Navždycky.

Edit z dneška: zůstávat někde sedět navždycky je blbost, to by člověk o moc přišel. Cha.

Loading

Po víc než týdnu stále nikdo nereaguje. Tak jsem usoudila, že to není nevšimnutí si, ale prostě jen je mi to jedno nebo nevím, co bych ti k tomu řekl/a. Což je vlastně to, co jsem chtěla, jen mi to nijak neusnadňuje (stále ještě nedefinované a nevyjasněné) procesy v hlavě během načítání. Nechávám v půli.

Nepřijde mi, že dělám rozhodnutí dost dobře, tak nedělám rozhodnutí vůbec.

A nechci zrazovat rozumné věci, i když na nich už jako na takových nelpím, tak je to.

***

Můj život je fajn. Jen ten svět okolo mi nějak nevyhovuje, jako takový. Jako takový. ÚPLNĚ jako takový. Jako celá podstata věcí, fyzika a děje. Chtěla bych, aby všechno bylo nějak úplně jinak. Aby tráva nebyla zelená. Aby na zemi bylo místo trávy něco úplně jiného. Aby nebylo na zemi, aby nebyla země, aby nebyla gravitace, aby svět byl… jinak. Stále tomu nerozumím. Něco se se mnou děje.

Jedny reálný problémy, prosím!

***

Na nic se nesoustředím. Školu zanedbávám. Jsem tam tak na půlku hodin a stále je mi to moc. Potřebuju pryč. Jako by už nic nebylo. Jako by na ničem nezáleželo, jako by neexistovaly hodnoty. Můžu dělat správné věci, ale nemám z nich radost. Chci víc a víc a ono není kam. Čas plyne a já nestojím a přesto z něj nic nemám. Potřebuju se dostat na vyšší energetickou vrstvu.

Chybí mi těšení. Jo, tábor. Jinak asi nic, současnost překonává možné budoucnosti a přece mi nestačí.

***

Na stole mi leží 1000 divů Slovenska. A Černá kniha III. Moleskin notebook. Je fakt divné vidět se v nadpřirozených dívčích hrdinkách knih, při jejichž čtení se musíte ostatním vymlouvat na člověka, který vám je půjčil/doporučil, abyste se necítili trapně. Ale ony jsou fajn, ty hrdinky, ač mě ty ḱnihy štvou svojí snahou neskrývaně na mě cílit. Soustředím se na drobnosti.

Zapisuju kašny.

Plánuju.

Teď ji najednou úplně chápu.

Ale sen o normalitě přetrvává spolu s láskou k domovu.

***

Asi bych někdy měla i spát. Možná

Kdyby se někdo ptal, tak znásilňujeme úchyly na přehradě

Nechala jsem si cizíma rukama umýt vlasy. Tak po deseti letech. Jakože ne po deseti letech umyla. Po deseti letech umyla cizíma rukama.

Zjistila jsem, že přeinstalovávání operačních systémů nepovažuji za svůj koníček.

Ležela jsem v hodině fyziky tiše na zemi pod lavicí a nechtěla být vidět. Je zvláštní, že jsou to teprve dva roky od chvíle, kdy jsem poprvé v životě brečela ve škole. Haha. Ležela jsem pod lavicí, doufala jsem, že si mě lidi nebudou všímat, snažila se nebýt rozbitá a nebýt celkově.

Několik hodin jsem přemýšlela nad tradičně jarním tématem, nad svojí možná nesmyslnou přední duchovně-fyzickou a symbolickou hodnotou. Byla jsem překvapená, jak moje jméno zůstává v povědomí lidí, které sama neznám, i se svým podtitulem. Chtěla jsem slyšet cizí názor, rozuzlení. Došla jsem k tomu, že už vůbec nemám chuť přitahovat další pozornost. Ničím. Je to jen vedlejší efekt. Jen to je.

„Takovýhle věci nikdy nevyjdou,“ říkala nám J. před týdnem a půl na obědě a já jí odmítala věřit. Upřela jsem oči v oči. POJEDEME. Jenže takový věci možná fakt nikdy nevychází. Když takový věci nevychází, přestane stát za to je vůbec plánovat.
Vím, co bych chtěla. Bydlet ve slovenských vlacích, jet na vlastní pěst do Španělska a do Finska, přejít celou českomoravskou hranici, dojít pěšky nebo dojet ne kole do mojí nejoblíbenější olomoucké kavárny se zhulenou servírkou, jet s 37 jen tak do Znojma, protože je to random město.
Myslím, že by se tohle všechno mělo udát co nejdřív.
Ale okolnosti? Proč nikdy není čas? Proč jsem starší, než všichni moji kamarádi? Proč jim to rodiče nedovolí? Proč mám tak mizerný organizační schopnosti? Proč je vrchol veškerýho dobrodružství samostatnosti v mám životě jet na týden do Prahy?
Asi budu muset začít dělat věci úplně sama. Zdá se mi, že žádná z těchhle se na dělání sama moc nehodí. Nebo jo?
Asi si jednoho dne vezmu Černou knihu a budu plánovat.
Asi si jednoho dne vezmu baťoh a buzolu a půjdu na jih.
Toužím po cestách.

Prostě nemůžeš

Na rozdíl od zbytku dneška dost nové na to, abych to ještě dodala:

Prostě mi nemůžeš brát víru, víru v to, že jde všechno popsat, protože přesně to je můj ideál, tak vzdálený, že ho nikdy nedosáhnu, a nemůžu být zklamaná, že ho nedosáhnu, ale přesto tam je, za tím vším pozemským.

Prostě mi nemůžeš brát pozorování a jeho výstupy, nemůžeš říct, že moje práce nemá smysl, jen protože nikdy nedosáhnu ideálního výsledku.

Prostě nemůžeš tvrdit, že primitivní stupnice je horší než žádná.

Prostě nemůžeš tvrdit, že jsem Schrödingerova kočka, když o sobě vím tolik věcí.

Prostě je lidskou přirozeností snažit se najít svoje místo, takovým způsobem, jakým to daný člověk dokáže.

A co když to tak chci?

//Napsáno ve středu 11. 3. 2015 odpoledne v kavárně Tři ocásci. Jen na základě dnešního rozhovoru nakonec zveřejňuju, i když tomu něco chybí. Ale tak: Zobecněná myšlenka: Být jiný než ostatní neznamená být lepší. Ještě zobecněnější myšlenka: Být nějaký neznamená být lepší. Konec mouder.

Nechci reagovat na nic konkrétního. Tenhle článek chci napsat už pěkně dlouho, a to tak, aby na nic konkrétního nereagoval. Takže pro začátek ignorujme fakt, že se mě včera někdo zeptal na mé plány do budoucnosti.

Jde o to, že čas od času někdo napíše článek. Pokaždé ten samý článek. Pokaždé ho napíše někdo jiný, ale jsou to obvykle lidé, které za normálních okolností fakt uznávám. Ať už je znám naživo nebo ne, je to ten můj typ lidí. A pokaždé je mi z toho trošku… Divně? Smutno? Nejisto?

Poselství těch výplodů je jednoduché. Myslete jinak. Nebojte se. Pojměte svůj život jinak, než se od vás očekává. To je všechno moc pěkné. Ráda myslím jinak. Ráda se nebojím myslet jinak. Ráda dělám zvláštní věci. Ale taky si ráda užívám úplně normální věci, které jsou prostě hezké a nechci je zahodit.

Abych se dostala k věci: Myslím si, že ideál toho, jak můj život může dopadnout, je přesně to, co se ode mě očekává od chvíle, kdy jsem se narodila. Nic víc, nic míň. Od malička (když ne od narození, tak třeba od školky) se tak nějak očekávalo, že budu chodit na školu, kam teď chodím a kde jsem opravdu šťastná, že snad budu chytrá, že budu vystupovat z davu. Geny? Výchova? Já nevím, ale cítím se na svém místě přesně tam, kde se čeká, že budu. Toužím žít stejný život, jako moji rodiče, protože se mi líbí. Protože jsem jejich šťastné dítě a tak vůbec.

Nějak nechci víc. Nechci se stěhovat nikam pryč, nechci vytvořit žádné světové dobro, nezapomenutelné dílo ani nic takového. Chci prostě jen žít. Tím opovrhovaným způsobem, narodit se, postupně vystudovat všechny stupně škol, mít rodinu, najít si práci, v kanceláři, tvořit nějaký produkt, dostat za to zaplaceno. Mít vnoučata, jít do důchodu, umřít. Každou z těchto fází si dostatečně užít se vším, co k ní patří. K tomu být na střední patří všechno to, co teď dělám. Nemyslím, že by to byly úplně normální věci, ale zároveň žádnou z nich nevybočuju z toho základního konceptu. To je můj cíl. To je můj sen. A je něčím horší, než nějaký jiný?

Jen se po přečtení toho typu článků vždycky cítím hloupě.

Vítej zpět

Já Tě znám
však nejsi cizí
jenom náš vztah nějak mizí.
Měsíc jsme se neviděly.
Dospěly jsme? Zapomněly?

Jak se mám?
No vlastně skvěle,
škola mi jde,
vztahy taky…
A ty? Mlčíš.
Ach, já zapomněla,
že nemluvíš
o životě,
který nemáš,
jak bys měla?

Půjčím Ti svůj,
nejsem tak sobecká.

Temné šaty, temný pohled,
temné kruhy pod očima,
a kontrastní na vodítku
bílé štěně jménem Zima,
dnes zrovna kouše, neštěká.

Pojď dál.
A ač tvé dotyky pálí,
už ke mně patříš
už jsi já.
A přes tu bolest
s trochou lásky
mi do svých sukní
halíš svět.
A já jen šeptám:
Vítej zpět.

Postel

Chtěla bych postel.
Tak akorát velkou, tak akorát tvrdou, s čistým povlečením.
Chtěla bych postel, která by nebyla na žádném konkrétním místě, jen by byla vždycky po ruce.
Byla by pryč od všech dalších lidí a věcí, od okolností, od času.
Stála by tam úplně bez všeho, jen ta postel.

Dnes bych Tě ní uložila.
Přikryla Tě dekou, přesně jako fotky hudebníků v bookletu toho alba Sta zvířat.
A řekla Ti ať spíš.

Sama bych si lehla vedle.
A hned nespala, jen se dívala.
Usmívala se.
A už se dnes nenechala strhnout pod žádné další auto.
A pořád nechápala, za co ses omlouval.
Než bych šla spát.

Tak to mám.

Žáby, sirky a modrá taška

Už nějakou dobu se učím umět zdvořile a bezpečně vzdorovat všem existencím, jako jsou pouliční vnucovači čehokoliv, nebo žebráci. Mám pocit, že je všechny přitahuju. Nepřítomný pohled, rychlý krok a kroucení hlavou už většinou jakž takž zvládám. Ale v poslední době mám pocit, že občas nic není tak, jak by se zdálo.

Před dvěma týdny jsme byli se Štěpánem na regionálním kole lingvistické olympiády v Olomouci. Bylo to fajn, dostali jsme tam chlebíčky, hrozny a banány, byli jsme ve výborné kavárně se zdrogovanou usměvavou servírkou, skypovali jsme nechápavým spolužákům z wifi rádia Haná, kterou jsme nahackovali uprostřed parku. A taky jsme potkali pána se žábama.

Pán se žábama byl vyloženě odpudivý. Seděl s nějakou svojí družkou a krabicí vína nalepen na stěnu domu někde tam, kde město přestalo vypadat úžasně a začalo být šedé, tam, kde jezdilo hodně aut. Ve chvíli, kdy jsme byli u něj, oslovil nás. „Prosim vás…“ Nevšímali jsme si ho ho a pokračovali jsme rychlým krokem dál v naší bezcílné procházce. Ale on pokračoval. „Nevíte, kolik je na světě druhů žab?“ A to prostě člověk nečeká.

Rozuměla jsem mu jen já. Začala jsem se nechápavě smát a pak to zopakovala Štěpánovi. Ale šli jsme moc rychle a byli příliš připraveni ho ignorovat na to, abych mohla nějak zareagovat. Co nejrychleji to vygooglit bylo odmítnuto a hned se tam vrátit mi bylo zakázáno. Už ho asi nikdy nepotkám, nikdy mu neřeknu, že klasifikovaných je v tuto chvíli asi 6519. A fakt mě to mrzí. Protože tu odpověď znám. Protože si zaslouží odpověď.

Druhého divnočlověka jsem potkala ve čtvrtek na Brněnském nádraží, když jsme s 37 a béčáky jeli domů z kavárny, kam jsme šli po kině. Byl trošku méně odpudivý, ale stále vypadal docela opile a pouličně. „To je hrozný, jak si všichni pořád chtějí od někoho půjčovat,“ začal. Zmateně přikyvujeme. Čekáme že přesto, že uznává, že je to hrozný, bude po nás něco chtít. „Já si jdu koupit sirky. Já mám cigarety, všechno, už potřebuju jenom ty sirky.“ V ruce má hromádku mincí. To mu musí na sirky stačit, ne? Bude po nás něco chtít? „Já potřebuju sirky, abych mohl sousedovi zapálit chatu.“ V tu chvíli 37 propuká v šílený smích, my ostatní se taky zasmějeme. „Vy se mi smějete, ale já to myslím vážně.“ A pak povídal dál, o sirkách, o lidech, o policajtech a taxikářích. A pořád se ujišťoval, jestli nás moc neotravuje, jestli se náhodou nesmějeme jemu místo tomu, co povídá. A pak nám všem jely šaliny, tak jsme se rozloučili a on pokračoval na svojí pouti za sirkami.

Třetí případ byl vlastně úplně opačný. Včera k naší skupince na nádraží v Ostravě přišel celkem civilozovaně a inteligntně vypadající kluk s modrou taškou, ne o moc starší než my. Ale v té první chvíli jsem se na něj vlastně ani nepodívala. Nepřitahoval pozornost.
„Prosím vás, nemohli byste mi přispět na jízdenku?“
„Obávám se, že teď máme tak akorát na to, abychom se sami dostali domů,“ řekl Štěpán. Byla zase ta automatická reakce na obvyklu situaci. Ale byla to vážně pravda. My ostatní jen klopili oči.
„Alespoň pět deset korun…“
Zavrtění hlavou. Tohle už pravda nebyla, alespoň ne v mém případě. Ale neměla jsem chuť vybočovat. Obešel ostatní lidi v čekárně, někdo mu něco dal. Teprve v tu chvíli jsem se na něj podívala a uvědomila si, že je to úplně jiný typ člověka, než co po vás obvykle chce desetikorunu, co mu chybí na jízdenku, aby si pak koupil alkohol. Fakt by mě zajímal jeho příběh. Beztak nás na Slovensku nakonec o všechno okradou a dopadneme stejně. Nakonec s jízdenkou v ruce nastoupil do stejného vlaku jako my. Alespoň že tak.

Možná je svět trošku jinak, než se zdá.

Můžu?

Můžu splývat natolik, že ztratím obrys sama sebe?

Můžu se pak nedokázat najít?

Můžu lítat nahoru a dolů podle toho, jak se zachce tomu něčemu, co jsem stále nenašla?

Může mě přestat bavit snaha dělat dobré věci?

Můžu ve vteřině ztratit schopnost být oporou svého vesmíru?

Můžu nemít potřebu spánku?

Můžou nebýt?