Měsíc: Duben 2023

Tenerife

Tento článek je nesnesitelně dlouhý. Problém je asi v tom, že když jsem někde sama, produkuju hrozné množství interního monologu, který pak neumím zkracovat. Ale moji internetoví fanoušci (čtěte moje babička a Rob) už to po mě chtějí pěknou řádku týdnů, tak už to asi musím vypustit a neřešit to.

V pondělí 6. 3. jsem přijala nabídku svojí první plnoúvazkové práce, nástup o dva týdny později. A to znamenalo jediné. Poslední dva týdny, kdy mám víc času než peněz, a dva týdny, po kterých mi začíná úplně nová životní etapa, na kterou bych měla být nějakým způsobem připravená.

Bylo tak nějak jasné, že se ty dva týdny nevydržím válet doma. Ten první ještě mám nějaké závazky, ale v tom druhém musím provést něco pořádného. A tak jsem začala, docela na poslední chvíli, hledat letenky někam a promýšlet, co by se dalo. Nabízelo se navštívit Š. v Norsku, ale při té představě jsem si uvědomila, že se mi vůbec nechce nikam, kde je zima. Další aspekt byl, že jedu sama, protože moji kamarádi musí do školy (a protože vlastně docela dost chci jet sama), čímž se mi vyškrtaly všechny příliš exotické destinace, kam bych se bála (a moji blízcí ještě víc), a taky všechno, co příliš zavání městskou turistikou, protože přitom bych se užrala nudou. A pak už mi toho v tom vyhledávání From Brno +250 km to Anywhere vlastně nezbylo tolik. A Kanáry to vyhrávaly docela na plné čáře.

Čtěte více

Měsíc dospěláctví

Je to měsíc od mého nástupu do mojí první plnoúvazkové práce. Mám pocit, že bych si k tomu měla něco poznamenat.

Výběrové zoufalství

Až do poměrně nedávné doby se můj život vyznačoval tím, že jsem vždycky zhruba věděla, co chci dělat. Jakože, nevěděla jsem, co si chci dát za zmrzlinu a na co se chci dnes večer dívat, ale věděla jsem třeba s docela velkou jistotou, co chci studovat a jak rámcově chci, aby vypadal můj každodenní život. A taky jsem se, asi tak od první chvíle, na kterou si pamatuju, pekelně těšila, až budu velká, svobodná a hlavně samostatná. Autonomní.

Ale když se začal blížit moment, kdy bych si měla vybrat, čím se teda jako budu živit, padla na mě naprosto nepochopitelná a dosud nepoznaná beznaděj a paralýza. Prostě jsem nevěděla. Spolu s dalšími vyčerpávajícími faktory tohoto podzimu a zimy mě to občas totálně ničilo.

Měla jsem strach, že ať si vyberu cokoliv, nebude mě to bavit. Příležitostí je přitom v mém oboru víc než dost, ale o to horší by bylo, kdyby mě to fakt nebavilo. Měla jsem strach, že si vyberu něco, co pro mě není dost dobrý. Že nevyužiju svoje vzdělání. Že budu dělat produkt, kterej je pěkně nudnej a není k ničemu. Že budu mít málo peněz, i když třeba víc, než pořebuju, ale míň, než si lidi okolo myslí, že bych mít měla. Že mě to nijak nerozvine a příští hledání práce bude stejně zoufalé jako tohle. A další milion takových nesmyslností.

Čtěte více