Je toho víc.

Myslím, že to začalo mým přijímáním do práce. Jasně, je hloupé čekat, že když si zaregistrujete doménu na vlastní jméno, tak ji její registrátor nenajde. Jenže to, že ji podle toho jména najde Google už je horší a to, že si váš nadřízený myslí, že píšete na internet příliš intimní věci taky. (Přitom já jsem ten obsah vyloženě jako intimní nebrala nikdy, ať si to čte každý, komu stojím za jeho čas, stejně jako nemám naživo problém mluvit o skoro o ničem, pokud druhá strana projeví zájem.) Najednou to nešlo. Docela prudce, i když za vinu by to šlo dát i tomu, že jsem zbytek svého volného času najednou trávila v práci.

Druhý stupeň konce přišel někdy před půl rokem, během školního roku jsem ještě rozepsala pár povzdechů, dokončeno toho bylo málo a ještě si myslím, že ne moc dobře, ale něco jsem občas napsala. Pak přišla maturita a můj život se rozjel.Jakože v asi docela pozitivním slova smyslu.

O prázdninách jsem dělala věci, v semestru jsem spala. Sama jsem po dvou letech vysadila antidepresiva a momentálně prožívám navíc v pohodě zimu za posledních zhruba deset let. Můj život je klidný, pravidelný, nudný a spokojený. Nemám chuť ani čas pitvat svoji duši a i kdybych to dělala, nenajdu na ní nic zajímavýho. Asi jsem dospělák, nebo co.

Mohla bych psát tak leda cukrový články o tom, jak je super mít super život. A to by mě nebavilo, pardon.
Mohla bych psát svoje názory na věci. Ale to mi nejde a nikdy nejsem spokojená. A navíc tak moc názorů na věci nemám a ty co mám nepotřebuju nikomu cpát.
Mohla bych psát třeba recepty na dorty, ale to bych nejdřív musela péct nějaký dorty…

Co bude s blogem, nevím. Pokud mám dostat chuť sem něco dávat (i když moc netuším, co by to bylo), asi s ním budu muset něco udělat. Ten Disqus na tomhle pozadí je v obou barevných variantách horší, než jsem si pamatovala, a za čtyři a půl roku s tím nikdo nic neudělal. Mohla bych si udělat blog hodný dospělé osoby, třeba i nějakou úvodní stránku, prostě tu doménu trochu využívat. Jenže mám obavu, že vyrábět to by mě nebavilo a jen upravením nějaké šablony bych šíleně nakrknula své šestnáctileté já, kterému to tady všechno patří.

Jenom prostě nechci umřít stejně, jako všichni moji někdejší kamarádi a idolové z blog.cz a chci mít svůj život trošku zaznamenaný na jednom místě.

Uvidíme.