Odmaturovala jsem. Odmaturovala jsem s jednou dvojkou. Odmaturovala jsem přesně tak, jak jsem čekala. Odmaturovala jsem přesto, že jsem si ve všech předmětech vytáhla otázky, které jsem nechtěla.

Svaťák jsem strávila ježděním na kole, vařením, kompletním vysazováním mléka z jídla, vymetáním grilovaček, stavbou tábořiště, šitím oddílového praporu, preventivním znovučtením maturitních knih a koukáním na videa. Co se týče nějakého učení, kdy bych fakt seděla a něco si cpala do hlavy, jindy než v předvečer zkoušení to fakt nenastalo. A tak jsem se měla dobře.

Zvládla jsem se nehroutit během celého roku. Sama jsem si vyhodnotila, kolik příkladů do matiky bych měla propočítat a zbytek prostě drze neodevzdala. Knížky jsem většinou rozebrala v hodinách. A zvládla jsem se nehroutit ani ty poslední dva týdny.

A pak přišlo to jediné odpoledne mezi slavnostním zahájením a mojí maturitou, kdy jsem si pročetla otázky do informatiky a kontexty autorů v češtině. A najednou konec. Konec veškeré radosti z příjemného životního stylu kombinovaného s příjemným učením realizovaným pouze čtením beletrie a programováním. Teprve tady zapracovala ta atmosféra super vážného zahájení, to, o co se mi zdálo, že se moji vyučující celý rok marně snaží a jen moje naprostí ignorace jim to maří. Zkrátka se mi poprvé v životě zazdálo, že maturita třeba není sranda.

Měla jsem záchvaty úzkosti, neschopná jíst, neschopná spát. Fakt skoro vůbec. Bez jediného racionálního důvodu, zkrátka jen z vážných výrazů maturitní komise, z naprosto zbytečné škrobenosti celé té taškařice. A pak asi ještě ze všech těch lidí kolem mě, na které tohle dopadlo už dřív, kteří se zkrátka někdy začali ze strachu učit, přestože buď na všechno celou dobu kašlali podobně jako já, nebo už to všechno stejně umí v trojnásobném rozsahu.

A ono to nakonec bylo fakt stejně v pohodě, jako jsem čekala celých těch dvacet let před tím. V naší třídě nemáme žádnou čtyřku, však ono by ani nedávalo moc smysl aby jo, nikomu, kdo by se nad tím dopředu zamyslel bez nesmyslných strášicích keců v uších. Kdo? Z čeho? Jak by se to asi mohlo stát? Předně takhle bých čekala, že to dopadne. Před týdnem, před měsícem, před rokem. Vždycky kromě toho jedniného odpoledne.

Ten stres si nakonec své vybral. Jsem nemocná, smrkám, kašlu, maturiťák mě dneska snad zabije. A jsem si jistá, že je to z toho. Prostě to vím. A to mám stejně pocit, že jsem to fakt vyhrála, že se mi to celé soustředilo jen do jednoho dne, nenahradilo to jedny z nejspokojenějších dnů posledních let, tedy svaťák, ani desítky víkendů a večerů přes celý rok. Ale stejně se mi to zdá naprosto zbytečné.

Proč nás všechny celou dobu mučí, aby pak během zkoušky byli tak přehnaně milí, radili nám a přidávali nám body na lepší známku? Proč tolik lidí uvnitř školy mrazí, že mám dvojku z matiky, když je přece skvělá a všem ostatním to je a vždy bude úplně jedno? To je ta zkouška dobrá fakt jen k tomu, abychom se naučili zvládat nepřiměřený tlak? Je to tak životně důležitá dovednost? Musí být?

Jestli jo, tak tam po nás teda alespoň něco chtějte, ať to není taková šaškárna…