O nohách jsem už dlouho nepsala, trošku proto, že už mě to moc nebaví, trošku proto, že si na tom vážně nechci stavět image, ale ona je to někdy fakt sranda. A je to takové hezké jarní téma.

Já fakt nevím, proč na mě v květnu vždycky celý Brno čumí jak… asi jako všichni, když jsem v sobotu běžela přes celej kemp jen v mokrejch slipech a podprsence, ale v srpnu nebo září už jsou moje nohy všem úplně ukradený. Zajímavej fakt, někdo by o tom měl napsat SOČku. Každopádně každý květen zažiju tak jednu nebo dvě scénky vážné pozornosti spolucestujících v MHD a pak už dobrý.

Dneska jsem poprvé v tomhle roce jela do města v sukni bez punčocháčů (a bez padesátilitrovýho baťohu na zádech a propocenýho trička, takže jsem nevypadala nenápadně). Pohledů bylo nemálo, ale to je v pohodě, já se na lidi taky dívám, to je taková vlastnost všech, co mají oči. Ale opravdová pozornost o krásu mých lýtek přišla až večer, kdy jsem přistoupila ke třem úžasně zmalovaným třináctkám. Vlastně skoro nemluvily, jen se smály. Hodně vesele, celých sedm zastávek, než vystoupily. A taky fotily. A ne jednu fotku, ale tak padesát. Po několika minutách soustavného „cvakání uzávěrky“ jejich smartphonů už jsem to nevydržela, otočila jsem se na ně a zeptala se, jestli mám nějak zapózovat. Prej nemusím. Tak jsem si dál četla schéma tramvajových linek, ony si dál neohroženě cvakaly a bylo nám dobře. Jen se mi pak začala trochu klepat kolena, snad to nebudou mít moc rozmazaný.

Jen jsem se zapomněla zeptat, jestli to plánujou dát na Divnolidi v MHD nebo na Viděno v Brně, abych jim to mohla lajknout.

Moje chlupy tak rády dělají lidem radost!