V listopadu jsme se Štěpánem seděli ve vlaku někde u Olomouce, řešili Křížem krážem a přišla řeč i na to, že na Slovensku mají vlaky zadarmo a chtělo by to takovou soutěž i tam.
„A nemůžem tam jet jen tak jezdit?“
„Můžem. O Velikonocích?“
„To by asi šlo.“
A bylo.

No, teda, o Velikonocích nic nebylo, jen pěkně hnusný počasí a nějaká moje strašlivá choroba. Ale já se toho výletu odmítla vzdát. Prostě ne. A tak se všechno do detailů naplánovalo znovu, přemluvili se všichni rodiče a jelo se. Na výročí vztahu, romantika, chacha.

Čtvrtek

Ve školní šatně jsme si po vyučování dobalili baťohy. 37 žasla nad prázdností toho Štěpánova. Já zastávám názor, že na to, že stan, vařič a většinu jídla nesu já, toho má až až. Třeba troje kalhoty. Já mám jen jedny, ty na sobě.

Spěcháme na vlak do Břeclavi. Na nádraží ještě potkáváme Sévu. Prý jsme vyměklí, že v těch vlacích nakonec nebudeme spát. Argument, že se nedá být ve vlaku dostatečnou dobu bez přejetí na Ukrajinu nebo někam, na něj nefunguje.

Z Břeclavi nám jede autobus do Lanžhota. Během čekání na něj jíme tak polovinu všech našich okamžitě zkonzumovatelných potravin, v Lanžhotě pak mají točenou zmrzlinu, tak tu jíme taky. Vyrážíme na cestu do Kútů, variantu stopování zavrhujeme, vlastně nevím proč. Nestíhám Štěpánovo tempo, cesta vede po odporné silnici a hlavně je strašný vedro, velmi rychle zjišťuji, že že kraťasy asi nebyly vůbec špatnej nápad, asi si budu muset nějaký sehnat zítra v Bratislavě, nebo umřu. Slavnostně přecházíme hranici, jíme hroznový cukr, vymýšlíme zkratky po poli. Nacházím obří šroub, co by se určitě hodil mojí sestřičce jako suvenýr, ale je mi důrazně nedoporučeno ho nést dál. Kúty jsou nechutně dlouhá vesnice a nádraží je přesně na druhém konci, než by mělo být.

Kartičky pro bezplatnou přepravu nám kupodivu vydávají okamžitě bez blbých keců, asi to takhle Češi dělají běžně. V okolí nádraží není nic zajímavého, tak si hrajeme na našeho oblíbeného pana profesora a pozorujeme vlaky. Ještě by třeba mohly jezdit a ne jen stát. Fotím a hladím kočku, kterou mám zakázáno fotit a hladit. A taky jíme zbytek toustů.

Jo, já vím, že moje osobní údaje stejně znáte

Plánujeme popojet vlakem jednu zastávku a pak jít spát k soutoku Moravy a Dyje. Když vystupujeme, je už ale úplná tma, Sekule jsou úplně stejně podlouhlá vesnice jako Kúty, a když se z ní po čtyřech kilometrech úplně vymotáme, chceme už jenom spát. Je to tu ale fakt docela lužní a najít spací místo není jen tak, všude je nějaký divný porost a vlhko. Nakonec vytrháme nějaké žluté kytky na okraji lesa, jsme líní stavět stan, tak usínáme přitulení pod tropikem na pláštěnce. Doufáme, že nás nesní divočáci ani komáři.

Pátek

Ráno se jdeme podívat na ten soutok, nic moc, teda, i když nevím, co jsem čekala. Je tam socha nohou, co možná někdy byla socha celýho člověka a možná taky ne, a hodně lidí, tak se stydíme koupat. Teda já se nestydím, ale Štěpán mi zakazuje budit trojstátní pohoršení. Ta řeka je stejně pěkně špinavá a vůbec. Jíme těstoviny. Cestou zpátky do civilizace Štěpán zase strašně spěchá, ne, nesmím si jít hrát na hřiště za kostelem v Moravském Svätém Jánu, radši budeme sedět čtyřicet minut na nádraží, nojo, nojo.

Nasedáme do dalšího prázdnýho a luxusáckýho vlaku do Bratislavy a celou cestu oba spíme. Plánujeme si nechat baťohy na nádraží a jít nakupovat a obdivovat město bez nich, ale do zamykacích skříněk se dají házet jen eurové a dvojeurové mince, zatímco já mám jen bankovky a asi kilo deseticentů, což je pěkně nanic. Lidská úschovna je výrazně dražší a tohle celé má být nízkonákladová akce, takže jdeme radši nakupovat i s baťohama s tím, že vrácené mince pak použijeme na skříňku.

Bratislava je ale pěkně blbě zařízená a najít v rozumné vzdálenosti obchod s potravinami se ukazuje jako nemožné, zvlášť ve svátek. Nakonec nacházíme jeden v ne až tak rozumné vzdálenosti a nakupujeme za palindromickou cenu hodně tatranek. Už se nám nechce vracet na nádraží, jdeme si jen zabalit nákup do nejbližšího parku. Překvapeně zjišťuju, že je to zrovna park, který jsem chtěla vidět, protože je v něm nejhezčí kašna z knihy 1000 divů Slovenska, a mám velikou radost. Koupu si nohy a sleduju holuba, co se namočil schválně tak, aby vypadal jako havran. Štěpán mezitím mistrovsky skládá tatranky do jídelní krabičky, ač se nezdá, že by bylo možné je tam nacpat (bylo!).

Dalším bodem Bratislavy je jakási kavárna, co má být dobrá. Je to prostě kavárna. Cestou nacházíme divnou obrovskou věc, co asi kdysi kašnila, jé. Vracíme se na nádraží, i když máme ještě hromadu času. Chci napsat 37, ale nevíme, kde sehnat něco z množiny {známka; tužka}. Štěpán jde hledat papírnictví, mají zavřeno. Já jdu hledat poštu, mají zavřeno. Štěpán ale cestou naráží na hipsterskou palačinkárnu Lacinka, kde hrdinně získává jen tak propisku a několik podtácků na psaní. Někdy tam musíme jít, až nám zrovna nepojede vlak.

<

Pokračujeme přes Žilinu o Strečna, cestou počítáme staré příklady z matematické olympiády, ale nejde nám to. Přijíždíme zase za tmy, plánovali jsme jít ještě do hospody, ale je zavřená. To nic nemění na tom, že se mi Strečno dost líbí, i když není pořádně vidět. Štěpán je ale nějaký nervózní, když omylem sejdeme z plánované trasy, je už úplně všechno špatně, všechno moje vina a hlavně žádná náprava není dost dobrá. Podle pana profesora Ježka je sex na usmířenou nejlepší. Stavíme si stan v NP, začíná pršet, jdeme spát.

(následuje část horská)