Měsíc: Květen 2015

Staré rány

Tolik bych chtěla být v pohodě, dopsat článek o Slovensku, dělat užitečný věci a tak dále…

A přece jako by se od minulého článku nic nezměnilo.

A přece náhlé emoce zastiňují všecko.

Pálí mě hodně staré rány. Pálí mě číst si tu slavnou komentářovou konverzaci z doby, kterou jsem tenkrát, nějaký čas po tom a snad pořád ještě považovala za jednu z nejlepších v mém životě. Pálí mě, kdo všechno v ní tenkrát byl a teď se tváří o tolik jinak. Chybí mi lajky a komentáře, které se smazaly s profily autorů. Je mi zle z přímo mířených urážek, které jsem tehdy měla natrénováno ignorovat. Jsem jako svoje vlastní matka a někdo mi ohrožuje moje dítě. Jen časem nejde cestovat a já se nemůžu zachránit. A je mi úplně jedno, že jsem to tenkrát zcela zřejmě zvládla sama, nebo se to možná zvládlo samo, je mi jedno, že mi to nevadilo a ještě jsem si tu pozornost užívala. Tohle se nemá dít. Nebo nemělo.

Možná se tím se mnou něco stalo.

Co se potom dělo v době, kdy jsem šťastná nebyla?

Proč mi nikdo neřekl, co dělám špatně?

A co to ve skutečnosti bylo?

Vždyť jsem dopadla dobře a tímhle si prošel každej druhej.

„Brečíš tu nad tři roky zkaženým rozlitým mlíkem.“

E. a Modrásek mě teď definitivně přesvědčili k návratu, aniž bych tušila, co přesně všechno to pro mě znamená, být sama sebou a dávat to za každou cenu najevo. (Asi díky. Překvapili jste.) Přestože teď už je to pro změnu jedno úplně všem kromě mě.

Nejsem o moc víc v centru kolektivu, než jsem bývala. Jen už se nestraní společnost mě, ale já jí.

Nejsem fanouškem společnosti.
Možná jsem si nechala ublížit.
Nebo bych si ty strupy neměla rozrejpávat.

Budu jako dřív, jen si budu měnit spod…
Ale já si přece měním spodní prádlo!
Od malička! Každej den, kurva!

Na kolenou v šalině

Nohy.

Pivo.

Únik.

Nula.

Nechuť zasahovat do světa, jen ho brát, to je můj postoj úplně ke všemu. A věřím jeho dostatečné správnosti.

Drake dnes při náhodné konverzaci použil spojení řešitelné problémy jako synonymum k mým reálným problémům. Něco na tom bude.

Strach z nepřijetí společností.

Jsem příliš divná na to, aby mi společnost rozuměla, nehledě na to, zda mě dokáže přijmout a třeba i mít ráda.

Hodnoty.

Je nutné se chovat logicky?

Je logika jednoznačná?

Dá se porovnávat přátelství a tousty s tuňákem?

Dá se brát věci zpět?

Dá se být si znovu sebou tak jistá?

Tři nebo čtyři roky zpátky, snad.

„Hej, těšte se na středoškolský život, to je totiž něco úplně jinýho.“
Obsahuje to mnohem víc alkoholu, míň spánku, míň času na řešení neřešitelného a víc jeho výbuchů v divných chvílích. Enjoy.

Za moje pohorky

I když nechci umřít, vím, že jednou umřít musím, a tak přemýšlím nad tím, jak by se mi to líbilo. Tak třeba kdyby do nás včera na Kriváňu udeřil blesk, tak by to sice bylo dost blbý, ale umřela bych šťastná, vprostřed dobrodružství a nebyla bych v tom sama. A o moc lepší už smrt být nemůže.

Myslím, že ideální smrt pro pár pohorek není o moc jiná. Ale začněme od začátku.

Poslední fotka na nádraží v Bratislavě.

V létě 2011, pokud to náhodou nebylo léto 2010, jsem přijela do Jeseníků a překvapeně zjistila, že mám s sebou pouze jednu svoji starou levnou nenáviděnou pohorku. Ale pohorky v horách člověk potřebuje, takže mi nezbylo, než si koupit ty snad jediné boty mojí velikosti, které měli v Helia sportu v Koutch nad Desnou. Ale nějak se stalo, že z nich brzo byly snad moje nejmilejší boty vůbec.

Myslím, že toho zažily dost. Často jsem je někam brala jako jediné, preferovala jsem je před všemi nižšími a měkčími botami, mimo jiné jsem v nich jednou vyhrála orienťák. Byly na skvělých výletech.

Dneska dopoledne, když se z nich během čekání na autobus odloupala celá hrozivá vrstva bahna, překvapeně jsem zjistila, že v obou z nich zeje na boku díra. Ne, že by si stěžovaly. Ne, že by se v tom dešti dalo poznat, která voda prosakuje šněrováním a která jinudy. Ne, že by se mi šlo špatně. Jen už je prostě po nich. Rozpadly se během výstupu na Malý Kriváň, zažily všechna dobrodružství, která snad brzo popíšu pořádně, vydržely mě neznervóznit až do konce túry a skonaly jedna vedle druhé.

A tak si to pohorky vždycky přejí. Určitě.

Archivní ze středy

Asi to s lidma budu mít ještě těžký. Asi bych ještě měla sociálně a psychicky dospět. Asi chci. Dle včerejší přednášky z psychosraček je orientace na já typická pro předškolní a ještě mladší věk. Vždyť to říkám celou dobu.

Mám oblíbenou folkmetalovou kapelu z okolí svého bydliště a to se vyplatí.

Jít do hospody s partou lidí, se kterými si odjakživa nevím proč nemám co říct, jen proto, abych se s nimi necítila čím dál hloupěji a třeba si na ně zvykla. Sedět v koutu a mlčet. Přitom nevím, proč bych k nim neměla patřit. Ukažte občanky všichni. S frekvencí menší než jeden týden prohlašovat, že už je to naposledy v mém životě, co mi někde nenalili.

Oproti tomu je Popelák fascinující člověk. Chodila jsem s ním do čtvrté třídy a nesnášela jsem ho, protože měl oficiálně povoleno číst si pod lavicí, dělal půlhodinový přednášky o motorech traktorů, dostal Harryho Pottera 7 o dva dny dřív než já, a proto ho dočetl o pár hodin dřív, a tak vůbec. Prostě Šachista té doby. A teď je najednou jedním z jediných dvou až třech lidí z celé základky, se kterými se začnu bavit, když je potkám, přestože jsme se bez cizí pomoci nepoznali na Znouzi před dvěma lety. A v Pátek je Znouze zase a nemůžem tam spolu jít (no dobře, Slovensko je lepší). Ale ty tramvajový konverzace stojí za to. Výlety a škola a oddíl a larpy a kódění a operační systémy a hudba a koncerty a taneční a tak nějak celej můj život. Dík za moje lidi.

Přišla jsem na školní sraz u hvězdárny o pětadvacet minut dřív. Nebývalé. Sedla jsem si s notebookem doprostřed prolízačky ve tvaru pravidelného dvacetistěnu a psala. Snad jen tu nechytám wifiny, co bych chtěla, ale jinak naprosto výborné. Pánové na vedlejší lavičce bavící se o politice se na mě divně dívali a pak odešli. Nechci nic dělat, jen tu sedět. Navždycky.

Edit z dneška: zůstávat někde sedět navždycky je blbost, to by člověk o moc přišel. Cha.