Měsíc: Duben 2015

Loading

Po víc než týdnu stále nikdo nereaguje. Tak jsem usoudila, že to není nevšimnutí si, ale prostě jen je mi to jedno nebo nevím, co bych ti k tomu řekl/a. Což je vlastně to, co jsem chtěla, jen mi to nijak neusnadňuje (stále ještě nedefinované a nevyjasněné) procesy v hlavě během načítání. Nechávám v půli.

Nepřijde mi, že dělám rozhodnutí dost dobře, tak nedělám rozhodnutí vůbec.

A nechci zrazovat rozumné věci, i když na nich už jako na takových nelpím, tak je to.

***

Můj život je fajn. Jen ten svět okolo mi nějak nevyhovuje, jako takový. Jako takový. ÚPLNĚ jako takový. Jako celá podstata věcí, fyzika a děje. Chtěla bych, aby všechno bylo nějak úplně jinak. Aby tráva nebyla zelená. Aby na zemi bylo místo trávy něco úplně jiného. Aby nebylo na zemi, aby nebyla země, aby nebyla gravitace, aby svět byl… jinak. Stále tomu nerozumím. Něco se se mnou děje.

Jedny reálný problémy, prosím!

***

Na nic se nesoustředím. Školu zanedbávám. Jsem tam tak na půlku hodin a stále je mi to moc. Potřebuju pryč. Jako by už nic nebylo. Jako by na ničem nezáleželo, jako by neexistovaly hodnoty. Můžu dělat správné věci, ale nemám z nich radost. Chci víc a víc a ono není kam. Čas plyne a já nestojím a přesto z něj nic nemám. Potřebuju se dostat na vyšší energetickou vrstvu.

Chybí mi těšení. Jo, tábor. Jinak asi nic, současnost překonává možné budoucnosti a přece mi nestačí.

***

Na stole mi leží 1000 divů Slovenska. A Černá kniha III. Moleskin notebook. Je fakt divné vidět se v nadpřirozených dívčích hrdinkách knih, při jejichž čtení se musíte ostatním vymlouvat na člověka, který vám je půjčil/doporučil, abyste se necítili trapně. Ale ony jsou fajn, ty hrdinky, ač mě ty ḱnihy štvou svojí snahou neskrývaně na mě cílit. Soustředím se na drobnosti.

Zapisuju kašny.

Plánuju.

Teď ji najednou úplně chápu.

Ale sen o normalitě přetrvává spolu s láskou k domovu.

***

Asi bych někdy měla i spát. Možná

Kdyby se někdo ptal, tak znásilňujeme úchyly na přehradě

Nechala jsem si cizíma rukama umýt vlasy. Tak po deseti letech. Jakože ne po deseti letech umyla. Po deseti letech umyla cizíma rukama.

Zjistila jsem, že přeinstalovávání operačních systémů nepovažuji za svůj koníček.

Ležela jsem v hodině fyziky tiše na zemi pod lavicí a nechtěla být vidět. Je zvláštní, že jsou to teprve dva roky od chvíle, kdy jsem poprvé v životě brečela ve škole. Haha. Ležela jsem pod lavicí, doufala jsem, že si mě lidi nebudou všímat, snažila se nebýt rozbitá a nebýt celkově.

Několik hodin jsem přemýšlela nad tradičně jarním tématem, nad svojí možná nesmyslnou přední duchovně-fyzickou a symbolickou hodnotou. Byla jsem překvapená, jak moje jméno zůstává v povědomí lidí, které sama neznám, i se svým podtitulem. Chtěla jsem slyšet cizí názor, rozuzlení. Došla jsem k tomu, že už vůbec nemám chuť přitahovat další pozornost. Ničím. Je to jen vedlejší efekt. Jen to je.

„Takovýhle věci nikdy nevyjdou,“ říkala nám J. před týdnem a půl na obědě a já jí odmítala věřit. Upřela jsem oči v oči. POJEDEME. Jenže takový věci možná fakt nikdy nevychází. Když takový věci nevychází, přestane stát za to je vůbec plánovat.
Vím, co bych chtěla. Bydlet ve slovenských vlacích, jet na vlastní pěst do Španělska a do Finska, přejít celou českomoravskou hranici, dojít pěšky nebo dojet ne kole do mojí nejoblíbenější olomoucké kavárny se zhulenou servírkou, jet s 37 jen tak do Znojma, protože je to random město.
Myslím, že by se tohle všechno mělo udát co nejdřív.
Ale okolnosti? Proč nikdy není čas? Proč jsem starší, než všichni moji kamarádi? Proč jim to rodiče nedovolí? Proč mám tak mizerný organizační schopnosti? Proč je vrchol veškerýho dobrodružství samostatnosti v mám životě jet na týden do Prahy?
Asi budu muset začít dělat věci úplně sama. Zdá se mi, že žádná z těchhle se na dělání sama moc nehodí. Nebo jo?
Asi si jednoho dne vezmu Černou knihu a budu plánovat.
Asi si jednoho dne vezmu baťoh a buzolu a půjdu na jih.
Toužím po cestách.

Prostě nemůžeš

Na rozdíl od zbytku dneška dost nové na to, abych to ještě dodala:

Prostě mi nemůžeš brát víru, víru v to, že jde všechno popsat, protože přesně to je můj ideál, tak vzdálený, že ho nikdy nedosáhnu, a nemůžu být zklamaná, že ho nedosáhnu, ale přesto tam je, za tím vším pozemským.

Prostě mi nemůžeš brát pozorování a jeho výstupy, nemůžeš říct, že moje práce nemá smysl, jen protože nikdy nedosáhnu ideálního výsledku.

Prostě nemůžeš tvrdit, že primitivní stupnice je horší než žádná.

Prostě nemůžeš tvrdit, že jsem Schrödingerova kočka, když o sobě vím tolik věcí.

Prostě je lidskou přirozeností snažit se najít svoje místo, takovým způsobem, jakým to daný člověk dokáže.

A co když to tak chci?

//Napsáno ve středu 11. 3. 2015 odpoledne v kavárně Tři ocásci. Jen na základě dnešního rozhovoru nakonec zveřejňuju, i když tomu něco chybí. Ale tak: Zobecněná myšlenka: Být jiný než ostatní neznamená být lepší. Ještě zobecněnější myšlenka: Být nějaký neznamená být lepší. Konec mouder.

Nechci reagovat na nic konkrétního. Tenhle článek chci napsat už pěkně dlouho, a to tak, aby na nic konkrétního nereagoval. Takže pro začátek ignorujme fakt, že se mě včera někdo zeptal na mé plány do budoucnosti.

Jde o to, že čas od času někdo napíše článek. Pokaždé ten samý článek. Pokaždé ho napíše někdo jiný, ale jsou to obvykle lidé, které za normálních okolností fakt uznávám. Ať už je znám naživo nebo ne, je to ten můj typ lidí. A pokaždé je mi z toho trošku… Divně? Smutno? Nejisto?

Poselství těch výplodů je jednoduché. Myslete jinak. Nebojte se. Pojměte svůj život jinak, než se od vás očekává. To je všechno moc pěkné. Ráda myslím jinak. Ráda se nebojím myslet jinak. Ráda dělám zvláštní věci. Ale taky si ráda užívám úplně normální věci, které jsou prostě hezké a nechci je zahodit.

Abych se dostala k věci: Myslím si, že ideál toho, jak můj život může dopadnout, je přesně to, co se ode mě očekává od chvíle, kdy jsem se narodila. Nic víc, nic míň. Od malička (když ne od narození, tak třeba od školky) se tak nějak očekávalo, že budu chodit na školu, kam teď chodím a kde jsem opravdu šťastná, že snad budu chytrá, že budu vystupovat z davu. Geny? Výchova? Já nevím, ale cítím se na svém místě přesně tam, kde se čeká, že budu. Toužím žít stejný život, jako moji rodiče, protože se mi líbí. Protože jsem jejich šťastné dítě a tak vůbec.

Nějak nechci víc. Nechci se stěhovat nikam pryč, nechci vytvořit žádné světové dobro, nezapomenutelné dílo ani nic takového. Chci prostě jen žít. Tím opovrhovaným způsobem, narodit se, postupně vystudovat všechny stupně škol, mít rodinu, najít si práci, v kanceláři, tvořit nějaký produkt, dostat za to zaplaceno. Mít vnoučata, jít do důchodu, umřít. Každou z těchto fází si dostatečně užít se vším, co k ní patří. K tomu být na střední patří všechno to, co teď dělám. Nemyslím, že by to byly úplně normální věci, ale zároveň žádnou z nich nevybočuju z toho základního konceptu. To je můj cíl. To je můj sen. A je něčím horší, než nějaký jiný?

Jen se po přečtení toho typu článků vždycky cítím hloupě.