Dejme tomu že jsou prázdniny

Přemýšlela jsem, jestli ho mám zveřejňovat zpětně, jestli ho mám zveřejňovat, když byl psán offline na papír. Myšlenka dvou dat u článků na blogu není vůbec zlá. Mohla bych to zkusit WordPress naučit, ale dost pochybuju.
Ale je to krátká optimistická článkověc. Takové mám ráda a nechci ji nechat zapadnout. Enjoy.


Člověk by si řekl, že po skončení výuky může všechno hodit a hlavu. Ale autobusy a šaliny ujíždějí stále. Neuvěřitelné.

„To zní, jako že už jsi na cestě. To mě překapuje.“
„No, jsem na cestě na Zvonařku. Asi mi ujede i ten druhý autobus.“
„Ahá, tak to už mě nepřekvapuje.“

Čtyři a půl hodiny ve vlaku. No tak proč ne.Je fajn koukat se na pole a jet prostě PRYČ. Jet na prázdniny. Šťastná, jako když mi bylo pět. Mám svoji pětiletou já hodně ráda, to asi víte. Takový můj malý bůh.

Bosá noha chvíli na protějším sedadle, chvíli lehce spuštěná k zemi.

Ve sluchátkách hudba, kterou jsem se zachraňovala z depresí vsedě na obrubníku loni na podzim. Teď mě uklidňuje kvůli tomu, že jsem asi úplně blbá a neumím jít včas na bus. Hudba, kvůli které jsem schopná tančit po kupéčku.

Papír, který se zvolna zaplňuje červenou náplní z propisky.

Lidi, kteří nastupují.

Úsměv z toho, kam jedu a za kým.

Strach z ostatních lidí.

Dlouhovlasý prodavač cukrovinek v uličce. Proč nejedeme na tábor tímhle?

Celodenní jízdenka po Vysočině.

Posledních patnáct volných listů zebří černé knihy.

Sakra, já se mám!

Za vlakovými kolejemi v Dobroníně je neuvěřitelný pole lesních jahod.

Spánek.

A ta konečná smyčka kolem Slavonic rychlostí tak možná osm kilometrů v hodině má taky něco do sebe.

Konec kolejí. Vystupovat.

Zas jen útržky

„Nojo, Jaroška, vždyť to poznám na první pohled.“
Je docela smutný být za ty divný i na celostátním matematickým soustředění.

„Je kruh nekonečněmnohoúhelník?“

„Četls Medvídka Pú?“

„V úsečkách se jeden nevyzná.“

„Není to potom milostná kružnice?“

„Já bych tu snahu o dělený pokoje zrušila. Pak si mladiství akorát nikdy nečistí zuby a nepřevlíkají se do pyžama.“
„Protože by bylo mnohem lepší, kdyby byli těhotní.“

„Měli byste se nad sebou zamyslet. Jestli náhodou o něco nepřicházíte.“

„A teď tě mám jako obejmout, nebo ti podat ruku, nebo co?“

Je super za týden porušit VŠECHNA pravidla intru. Táborák z účtenek.

„O soustředění v Jevíčku se na pokoji Jarošky děly pěkná zvěrstva.“

Stýská se mi po Králíčkovi.

Když chcete posílat poštovní holuby, potřebujete dva. Jeden trefí do Budějovic, druhej do Brna. Vždycky vyšlete toho, v jehož městě se právě nenacházíte a druhého mu spolu s dopisem přivažte v balíčku k noze.

„Vítej na výletě hrůzy. Nic se tady neděje. Včera Éda ležel celej den před chatkou a jednou za hodinu se převalil na druhý bok.“

„Chovej se normálně.“

„Nestydím se za tebe.“

„Ty chceš něco říct, Ïvčo.“

Opít se do deprese je asi nejhorší stav, který jsem kdy měla tu čest poznat. Půlku noci probrečet, říkat spoustu věcí, které mě občas napadají, aniž bych teď věděla, co to vlastně bylo. A být fakt vděčná za lidi, co dokážou najít volnou postel.

Docela mě těší, že teď už dokážu docela machrovat matikou před lidma, kteří jsou starší než já. Ale spoustu věcí prostě neví. A chvílemi se i tváří, že je to zajímá.

„Umíme derivovat.“
„Jo. Konečně jsme co k čemu.“

Kedlubna z Coopu, která mi oschla.

Euklidovská geometrie.

Další a další geometrický sny.

Prostor záchodové kabinky.

„Ty seš tak infantilní, to je strašný.“

„Osa osa, party party, tuč tuč.“

„Komu teď neběhá mráz po zádech, není normální matematik.“

„Jé, to je Evina lžička? Mám důvod jít k holkám!“
„Já jsem u vás celý odpoledně jen tak bez důvodu, vadí vám to?“
„Ne, ty seš holka. Takže my tě tu chceme. To je něco úplně jinýho.“

Svět nějak přestal být pasivní. Je zážitkovej, není moc přemýšlecí. Tak články úplně nemůžou dávat smysl. Dávat smysl všem. Dávat smysl někomu. Nebo tak. Ty předchozí věty píšu průběžně poslední týdny. Stalo se toho asi celkem dost. Trochu mě děsí, že se moje oblíbená část roku zvolna chýlí ke konci. Prázdniny, budiž. Jen si nějak nedokážu představit, že bude třeba říjen. Nebo únor. Nebo nejakej jinej obyčejnej měsíc. Že budu každý ráno nestíhat školu, v šalině psát něco jako domácí úkoly, fungovat v týdenních cyklech, spát každou noc doma ve svojí vlastní posteli. Mít čas si odpočinout od lidí. Mít čas přemýšlet o životě a psát blogový výblitky. Několik týdnů se těšit na nějakou akci, která bude trvat jen pár hodin, protože jiný akce nebudou. Přezouvat se. Ne, to prostě nepůjde. Je mi teprv sedmnáct. Je tolik věcí, který nejde nedělat, i když se mi nechce. A nikdy nebude líp. Jenže…

Jo, a ve výsledku si myslím, že soustředění matematické olympiády jsou dost fajn. Kdyby někoho zajímalo, odkud více méně pochází přímé řeči výše a kde jsem byla. A konečně po deseti letech školní docházky dokážu cíleně usnout v hodině na lavici. Když chci. Jsem na sebe hrdá.