Všechny zasloužilé matky mě uklidňovaly, že první trimestr skončí, a s ním jako lusknutím prstu zmizí všechna trápení. No, nemyslím si, že to bylo přesně po třetím měsíci nebo lusknutím prstu, ale trápení fakt postupně někam zmizela.

Čtvrtý měsíc mi bylo pořád ještě pěkně blbě od žaludku, vlastně asi nejhůř za celé těhotenství. (Pořád jsem teda vůbec nezvracela, ale já prostě nezvracím. Ale párkrát jsem se regulerně nasucho dávila někde venku nad trávníčkem, typicky po výstupu z autobusu nebo večer unavená.) Zároveň jsem ale asi přestala být tak strašlivě spavá, což občas vedlo k tomu, že jsem se nečekaně přetáhla a bylo mi blbě, ale prostě jsem postupně začínala dělat i jiné věci, než jen práci a spánek.

Najednou jsem zjistila (to už byl teda asi 5. měsíc), že ujdu 18 km, zvládnu jít do kina a tak. Dřív by mě nenapadlo, jak nesamozřejmý to může být. Následovaly asi dva měsíce téměř normálního a neomezeného života, které jsem nepochybně potřebovala.

Svatbu jsme měli ve 24. týdnu (to je začátek 6. měsíce) a asi to bylo docela ideální načasování. V prvním i třetím trimestru bych asi trpěla už jen samotnou účastí na takové události, takhle jsem vydržela do půl druhé jen s (poprvé v životě) oteklýma nohama a občasnou potřebou si sednout někam do klidu. Navíc se mi to dvouměsíční okno funkčního těla hezky rozdělilo na měsíc na dochystání svatby a měsíc jsem si mohla užít bez stresu z ní.

Po svatbě jsme ještě vyjeli na týden do Itálie, s ubytováním na třech různých místech s přejetím vláčkama. Původně jsem nic takového neplánovala. Přišlo mi, že když furt jen spím a nejsem schopná dělat nic zajímavého, nemá moc smysl jezdit spát někam do dalekých krajin. Navíc před svatbou by to bylo holé šílenství a po ní zbývalo poměrně málo času, kdy můžu do letadla bez potvrzení od doktora a někdo mě pojistí, a nechtělo se mi řešit zároveň svatbu a zároveň nějaký výlety. Ale pak, když jsem se začala cítit relativně normálně a stresovat se svatbou, začala jsem mít pocit, že nějakou normální dovolenou v tomhle roce fakt nutně potřebuju. A tak jsme jeli. A bylo to skvělý a omezená jsem se cítila jen potřebou hromady zastávek a svačinek a tím, že jsme si netroufli vylézt na nějaký, zespoda od moře moc hezký, hory. Důležité pozorování bylo, že se cítím mnohem líp, když nemusím nést svůj batoh s věcma na celý týden, byť v něm bylo vlastně jen oblečení a normálně bych ho vůbec nevnímala.

Fyzicky byl 2. trimestr tedy v celku (až na to, že mi narostlo břicho a přibírala jsem zhruba 3 kg za měsíc a musela jsem to všude najednou tahat) nenáročný. Ale to dítě začalo zkrátka být dítě a ne jen vlastnost mého těla. Milníky to mělo dva. První byl, že už v 16. týdnu jsem začala cítit nějaké pohyby. Nejdřív jsem si něbyla vůbec jistá, jestli je to ono, protože to bylo mnohem dřív, než všechny zdroje tvrdily, že bych je cítit měla, ale postupně bylo čím dál jasnější, že to ono bylo. Nutno říct, že jsem vychrtlá a i normálně cítím spoustu pohybů, co se mi v břiše dějí, a tohle bylo dost podobné jako nějaká normální střevní činnost, ale šlo to prostě z míst, kde je děloha. A sílilo to a sílilo, až to bylo nahmatatelné a viditelné zvenku.

Druhý milník byl, že jsme se na druhém screeningu (ve 22. týdnu) dozvěděli pohlaví (na 1. screeningu se dítě zatvrzele skrývalo a podezírala jsem ho, že to vydrží až do porodu jako kdysi já). Bylo mi to dost jedno a vlastně mě štve, že zrovna tohle je ta jediná charakteristika, kterou o svém dítěti člověk dlouhé měsíce má, ale je neuvěřitelné, jakou sílu má jazyk mých myšlenek, a o kolik je životnější ona než ono. Nejsem si jistá, jak dlouho poté jsme jí přiřkli i reálné jméno (ale byly to maximálně jednotky dní), a od té doby byla samostatný opravdový člověk, který má v mých představách vlastní vůli a identitu. Je divný, jak to funguje a zajímalo by mě, kdy by se do téhle fáze uvažování o ní dostala, kdyby zůstala tím bezejmenným bezpohlavním miminkem až do porodu. A taky mě baví, jak si od té doby představuju, jak kuje v břiše sofistikované pikle a každý její pohyb má nějaký záměr, ale ve skutečnosti vím, že o světě tady venku netuší zatím zhola nic. A že i po narození zůstane to mimino ještě nějakou dobu jen jakýmsi instinktivním mimozemšťanem, co prostě nemá žádný rozum a záměry a prostě jen tak žije a vyvíjí se. Ale zatím je to samozřejmě moudrá čarodějnice.

Okolí se zvolna dozvídalo, že jsem těhotná. Moc jsem nevěděla, jak to pojmout, fakt nejsem na „a teď všichni poslouchejte, musím vám něco říct“. Tak jsem prostě jen doufala, že si všichni jednoho dne musí všimnout, že nepiju a mám břicho a chovám se divně. Vlastně moc nevím, kdo si toho všiml sám od sebe a kdo ne, skoro nikdo to nahlas nepřiznal. Zhruba v době, kdy jsem to nějak oficiálněji oznámila v oddíle („nevím, jestli pojedu na tábor, protože na konci srpna mám termín porodu“) a všem v práci (vzala jsem si dětskou židličku, kterou kolega nabízel v chatu), tedy někdy začátkem 5. měsíce, a na obou místech jsem tím způsobila spoustu vyvalených očí lidí, co mě vidí nejčastěji, se mě soused odnaproti zeptal, jestli to bude holka nebo kluk. Tak já nevím.

Ten měsíc před svatbou byl náročný. Všichni ti lidi, co najednou věděli, se mě ptali na dítě a výbavičky a vůbec. A já potřebovala řešit svatbu a spát. Ale ta svatba stačila. Byla jsem vystresovná a nebavilo mě to řešit, což asi moc nesouviselo s těhotenstvím, ale takhle jsem z té míry stresu co si/nám působím měla větší výčitky. A cítila jsem, že moje psychika je prostě divná. Poslední asi týden před svatbou moje tělo v podstatě na libovolné podněty působící libovolné emoce reagovalo pláčem a bylo to fakt zvláštní. Na svatbě a po ní to okamžitě přešlo, aspoň že tak. Jinak mi přijde, že se žádné šílené hormonální výkyvy obvykle nekonají, dokud nedostanu hlad a únavu. Nebo to aspoň nevnímám ze svojí pozice.

Jinak se nám v tomto období samovolně doma sešly v podstatě všechny potřebné i nepotřebné miminčí věci a zavalily nám domácnost, protože všichni naši příbuzní a známí zavětřili, že by svoje domácnosti mohli trochu odlehčit. Všechno jsem to složila někam do kouta nejdřív s tím, že to budu pořádně řešit po svatbě a posléze s tím, že to budu pořádně řešit, až odejdu z práce. Tím se z toho stal problém třetího trimestru a nemusím o tom nic psát tady. Jediné, co mě překvapivě zaujalo, byly kočárky. Měla jsem asi týden naprosté posedlosti, kdy jsem se otáčela za každým kočárkem na ulici, zkoumala značky, děsila se cen, konzultovala to s kolegy a projížděla bazary. A na konci tohoto týdne… stál u popelnice přímo před naším domem zaparkovaný funkční terénní kočárek a nešlo ho nevzít. Dokoupili jsme k němu z druhé ruky korbičku a tím moje šílenství zase rychle skončilo. Žádná jiná část výbavičky mě do dnešního dne moc bavit nezačala. Ale zjišťuji, že takové dítě zřejmě nemusí stát vlastně skoro nic.

A to je asi všechno významné, co se během těch tří měsíců událo. Bylo to fajn, bylo to odpočinkové a příjemné. Dokonce i to obří tělo mi přišlo v téhle době fakt zvláštně krásný. Tuto životní etapu jsem na mezioddílovém srazu zakončila ziskem titulu Miss Věstonická Venuše a to je důkaz.