Je to tak a dejme tomu, že už je to věc veřejná. A já mám konečně zase něco, co je dost nový na to, aby mě o tom bavilo psát.

Ohledně toho, jak snadné je otěhotnět, k člověku celý život doléhají dvě protichůdné informace. Jedna je ta z přednášek sexuální výchovy, že je to jak nic a pokud si nebudete dávat setsakramentský pozor, jste v tom a ani nevíte jak. Druhá je ta, že plodnost lidstva spěje do záhuby, počít vůbec není jen tak, a pokud se vědomě rozhodnete nějaké děti mít, počítejte s tím, že to bude stát měsíce snažení a nervů.

Nevím, jestli jsou ve veřejném prostoru vidět jen lidi v těchhle extrémech, nebo jak. Já vždycky věřila spíš tomu druhému, zvlášť se svým ne zcela pravidelným cyklem a divnými hormony. Nicméně moje empirické pokusy ukazují, že zatímco jsem nikdy neotěhotněla nechtěně, k početí stačí právě jedna noc s myšlenkou „Ale tak už bychom to mohli zkusit.“ Napoprvé teda mimoděložně, ale napodruhé vlastně zase napoprvé. I přes chybějící vejcovod. Tak jsem jen chtěla říct, že tahle fáze může jít i dobře. A tím se dostáváme k samotnému těhotenství.

Nikdo mi nikdy neřekl, co tahle etapa obnáší. Ve filmech je to klasicky vyobrazeno tak, že se hrdinka někde pozvrací, na základě toho si udělá test, a pak následuje zápletka o tom, co bude dělat dál a jak se cítí. Ne, že by mi nebylo téměř permanentně blbě od žaludku, ale rozhodně to není jediná věc.

První týden nebo dva po zjištění (takže třeba do 6. tt) bylo všechno vlastně normální. Občas mě divně píchlo v břiše, ale možná mě tam tak píchá normálně, já nevím. Moje prožívání spočívalo zejména v sebelítosti z toho, že nemůžu jít na boulder a pít pivo a tak vůbec, žít svoje běžné radosti. Jako první jsem tím pádem dostala silnou potřebu si ujasnit, co teda vlastně můžu a nemůžu a čemu z toho milionů rad a zákazů na internetu a krabičkách bylinkových čajů má smysl poslouchat. Hledaje na internetu nějaké ne kompletně úzkostlivé názory, jsem narazila na knihu Expecting Better, kterou jsem za tři dny přečetla. Je to kniha o těhotenství, jejíž autorka nemá žádné medicínské vzdělání, ale je to ekonomka a měla od začátku úplně tu stejnou touhu po vysvětlování a kvantifikaci všech těch zákazů a doporučení, takže strávila svá těhotenství čtením statistických studií a nabytá moudra přežvýkala do této knihy, takže správný způsob jak to číst je tak trochu ignorovat její vlastní závěry, ale čerpat fakta. Pro mě to byl příjemný úvod do všeho co mě čeká v mě jaksi blízkém jazyce (matematika, ne doktorské řeči, ne mimibazarové matky). A taky jsem nabyla dojmu, že většina těch rizik je vlastně celkem v klidu a asi můžu dál normálně žít.

Nicméně to asi bylo nakonec celkem jedno, protože v následujících týdnech mi moje tělo začalo dávat najevo, že normálně žít nebude jen tak. Kdybych měla těhotenství k něčemu přirovnat, nejblíž tomu bude asi permanentní kocovina. Teda, hlava je v celku v pořádku, až na občasné zatočení z nízkého tlaku, ale žaludek mám většinu času na vodě a jakákoliv činnost se zdá mnohonásobně těžší než normálně. A hlavně jsem (hlavně v minulých měsících byla) naprosto brutálně unavená. Život se smrskl na práci a spánek a téměř nic mezi tím. Jakákoliv libovolně klidná a libovolně příjemná aktivita navíc mi dávala těžce zabrat (i tenhle článek už smolím týdny). Ale alespoň jsem ztratila jakékoliv pomyšlení na něco jako alkohol nebo rizikové sporty a byl klid. Nicméně to bylo poměrně zvláštní období, kdy mi na jednu stranu bylo fakt zle, ale na druhou jsem o tom zatím nechtěla nikomu říkat, takže jsem musela vypadat prostě jen brutálně líná.

Nicméně, jak jsem pořád spala, ukázalo se, že těhotenství má jeden naopak příjemný vedlejší příznak, o kterém jsem neměla tušení. Hyperrealistické sny. Sny všech žánrů a témat, typicky dlouhé, občas zahrnující několik vrstev probouzení se ze sna do sna, a taky s fascinujícími hmatovými vjemy. Nevím, jestli to z velké části nebylo zkrátka jen tím, že jsem spala fakt hodně, ale chvílemi se mi zdálo, že noc je jediná chvíle, kdy doopravdy žiju. Akorát zbylí aktéři snů z našich skvělých společných dobrodružství nic neměli, pokud jsem jim je nevyprávěla. A taky občas nezvládám zpětně odlišit sny od reality (vzpomínky typu „nedávno jsem někde viděla, že…), což je poměrně děsivý.

Celé je to nějak naopak. Koncept ranních nevolností mi asi není souzeno pochopit, protože ráno se cítím úplně normálně. Ale pak to začne. Úplně každá věc, do které se pustím, jako by mi ubírala životy. A čím míň životů mám, tím unavější jsem a tím hůř je mi od žaludku. Obvykle trochu pomůže se najíst. A vždycky hodně pomůže jít spát a spát až do rána. Míň nestačí.

A psychicky… asi nic moc zajímavého. Plod se minimálně v těch prvních třech měsících nezdál být člověkem, porod a následný život je kdesi v nedohlednu. Občas jsem trochu podrážděná, ale nevím jestli to způsobují hormony, všeobecná frustrace z toho, že nic nestíhám, protože pořád spím nebo je mi špatně, nebo si prostě jen užívám, že mám výmluvu proč být nepříjemná a nemusím se krotit. Akorát fakt nesmím přetáhnout večerku, protože pak brečím jak unavený batole.

Je se mnou teď pěkná nuda a jen doufám, že to není začátek naprostého rozkladu mého sociálního života v příštích letech. Ale jinak je to vnitřně vlastně fajn, celý ten prožitek je takový nový a nečekaný, a asi lepší nuda z neschopnosti pár měsíců fungovat, než nuda ze stagnujícího života. Množte se taky. A starejte se hezky o těhotný lidi.